Bible21 › Kazatel › 5

Kazatel

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12

1 Ne­spě­chej mlu­vit, ne­u­kvapuj se, než něco řekneš před Bo­hem. Bůh je v nebi a ty na ze­mi, pro­to si ušetři spoustu slov. 2 Z množství práce jsou těžké sny, množstvím slov mluví hlupáci. 3 Když Bohu něco slíbíš, ne­o­tá­lej to splnit; hlupáky to­tiž nemá v ob­li­bě. Coko­li slíbíš, splň! 4 Bylo by lepší nic nesli­bovat, než když jsi slí­bil a ne­splnil. 5 Ne­dovol svým ústům, aby tě přive­dla k hří­chu, neříkej Boží­mu po­s­lu, žes to tak ne­mys­lel. Pro­č máš svou řečí hněvat Bo­ha, takže by zničil vše, cos dokázal? 6 Množství snů je pouhá marnost, stejně tak spous­ta slov – pro­to se Boha boj! Peněz se nenasytíš7 Když někde uvi­díš, jak je utis­kován chudý a jak je li­dem odpíráno právo a sprave­dlnost, ne­buď tou věcí ni­jak překvapen. Vy­so­ce po­sta­veného to­tiž chrání vy­šší a ještě vy­šší jsou nad ni­mi. 8 Úro­du země si dělí všich­ni, na poli pře­ce vy­dělá i král. 9 Kdo mi­lu­je peníze, peněz se nenasytí; kdo mi­lu­je hojnost, nemá nikdy dost. I to je marnost. 10 Větší majetek živí víc lidí, co z něj tedy má jeho majitel? Je to jen pas­tva pro oči. 11 Kdo pracoval, ten slad­ce spí, ať jedl málo nebo moc; boháč však ne­spí pro sytost. Jak přišel, tak odchází12 Je hroz­ná bo­lest, kte­rou jsem vi­děl pod slun­cem: Bo­hatství, které ma­ji­tel kupí ke své­mu vlastní­mu neštěstí. 13 Nešťastným ob­ra­tem může to bo­hatství ztra­tit; když zplodí sy­na, ne­zane­chá mu vůbec nic. 14 Z lů­na své matky vy­šel na­hý a stejně, jak přišel, zase od­chází – vůbec nic si s se­bou ne­odne­se přes všech­no svo­je pach­tění. 15 To je právě ta hroz­ná bo­lest: Stejně, jak člověk přišel, tak zase mu­sí ode­jít. Co z toho bude mít, že se pach­til za větrem? 16 Všech­ny své dny strávil ve tmě – v to­lika trápeních, v bo­lesti, ve zlobě! 17 A tak jsem vi­děl, v čem spočívá štěstí: Je správné jíst a pít a užít po­těšení při všem tom lopotném pach­tění v těch pár dnech živo­ta pod slun­cem, které člověku Bůh dal – vž­dyť to je jeho údělem. 18 Komu Bůh do­přál bo­hatství a jmění a dovo­lil mu jich užívat, ať při­jme svůj úděl a ra­duje se upro­střed svého pach­tění – vž­dyť je to Boží dar! 19 Komu Bůh dává do srd­ce ra­dost, ten sotva po­mys­lí na krátkost živo­ta.