Bible21 › Kazatel › 1

Kazatel

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12

1 Slova Kaza­te­le, syna Davi­dova, krále v Je­ruzalémě. Všechno je marnost2 Marnost nad marnost! ře­kl Kaza­tel. Marnost nad marnost, všech­no je marnost! 3 K če­mu je člověku všech­no to pach­tění, kterým se pach­tí pod slun­cem? 4 Jedno poko­lení od­chází a jiné přichází, země však ne­hnutě trvá navěky. 5 Slun­ce vy­chází a znovu zapadá, aby chvátalo tam, odkud vy­jít má. 6 Se­verní vítr se mění v jižní, sem a tam točí se, tam a sem, kolem doko­la stále vrací se. 7 Veškeré ře­ky do moře míří, moře se ale nepřeplní. Tam, odkud pra­mení, se ře­ky vrací, aby pak od­tam­tud znovu plynuly. 8 Jak jen jsou ú­morné všech­ny ty věci, člověk to ani nemůže vyslovit! Oko se po­hle­dem nikdy nenasytí, ucho se nena­plní slyšením! 9 Co bylo dříve, to zase bude, to, co se dělo, se bude dít. Není nic nového pod slun­cem. 10 Copak je něco, o čem se dá říci: Pojď se podívat na něco nového? Vždyť to tu bylo už ce­lé věky, bylo to na světě dávno před ná­mi! 11 Není památky po našich předcích, tak jako ne­bu­de po našich potomcích: Ani památky ne­z­bu­de po ni­chme­zi tě­mi, kdo je na­hradí. Bídný úkol12 Já Kaza­tel jsem byl iz­rael­ským králem v Je­ruzalémě. 13 Roz­ho­dl jsem se vy­naložit svou moud­rost, abych vy­zkou­mal a vy­zkoušel vše, co se děje pod ne­bem – ta­kový bídný úkol to­tiž dal Bůh li­dem, aby se jím za­býva­li. 14 Vi­děl jsem vše, co se děje pod slun­cem, a hle, všech­no je marnost a hon­ba za větrem. 15 Co je křivé, se na­rovnat nedá, co chybí, se ne­dá na­hra­dit. 16 Po­mys­lel jsem si: Hle, nabyl jsem moud­rosti a převýšil všech­ny, kdo vlád­li Je­ruzalé­mu pře­de mnou. Pro­tože jsem po­jal to­lik moud­rosti a vědění, 17 roz­ho­dl jsem se oku­sit moud­rost, oku­sit také hloupost a ztřeštěnost. Po­znal jsem ale, že je to hon­ba za větrem. 18 Čím více moud­rosti, tím více mrzutosti; kdo množí vědění, množí žal.