Bible21 › Žalmy › 78

Žalmy

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24
• 25
• 26
• 27
• 28
• 29
• 30
• 31
• 32
• 33
• 34
• 35
• 36
• 37
• 38
• 39
• 40
• 41
• 42
• 43
• 44
• 45
• 46
• 47
• 48
• 49
• 50
• 51
• 52
• 53
• 54
• 55
• 56
• 57
• 58
• 59
• 60
• 61
• 62
• 63
• 64
• 65
• 66
• 67
• 68
• 69
• 70
• 71
• 72
• 73
• 74
• 75
• 76
• 77
• 78
• 79
• 80
• 81
• 82
• 83
• 84
• 85
• 86
• 87
• 88
• 89
• 90
• 91
• 92
• 93
• 94
• 95
• 96
• 97
• 98
• 99
• 100
• 101
• 102
• 103
• 104
• 105
• 106
• 107
• 108
• 109
• 110
• 111
• 112
• 113
• 114
• 115
• 116
• 117
• 118
• 119
• 120
• 121
• 122
• 123
• 124
• 125
• 126
• 127
• 128
• 129
• 130
• 131
• 132
• 133
• 134
• 135
• 136
• 137
• 138
• 139
• 140
• 141
• 142
• 143
• 144
• 145
• 146
• 147
• 148
• 149
• 150

1 Poučný žalm Asafův. Naslouchej, lide můj, mé­mu učení, slov, která mluvím, vší­mej si.
2 V podo­ben­stvích k to­bě promluvím, abych ti od­ha­lil dávná tajem­ství.
3 Slyše­li jsme a sami víme, co nám vy­právě­li naši ot­cové.
4 Je­jich dě­tem to nezatajíme, dalšímu poko­lení bu­dem vy­právěto chvále Hos­po­di­nově, o jeho síle, o zázracích, jež uči­nil.
5 Svě­de­ctví stvr­dil Jákobovi, Izraeli svěřil učení, o kterém přikázal ot­cům našim, aby je předáva­li synům svým,
6 aby je po­znalo bu­dou­cí pokolení, i dě­ti, jež se teprv narodí, aby zas uči­ly svo­je po­tomky:
7 Ať v Bohu skládají svo­ji naději, ať ne­za­po­mínají, co učinil, a do­držují jeho příka­zy!
8 Ať nejsou jako je­jich otcové, pokolení vzpurné a svéhlavé, pokolení se srd­cem ne­stálý­ma s du­chem Bohu ne­věrným!
9 Synové Efrai­movi, zdatní lukostřelci, v den bitvy se dali na útěk.
10 Ne­do­drže­li smlou­vu Boží, odmítli se ří­dit jeho Záko­nem.
11 Za­po­mně­li na jeho mo­cné činy, na zá­zra­ky, jež jim pro­jevil.
12 Před je­jich otci ko­nal zázraky, v Egyptě, na poli so­an­ském.
13 Roz­dě­lil moře, pře­ve­dl je, vody po­stavil jako hro­ma­dy.
14 Ob­la­kem svým je vo­dil ve dne, ohnivým svět­lem za no­cí.
15 Roz­lo­mil skály v poušti, jak z hlu­bin be­ze­dných dal jim pít.
16 Ze skály ne­chal po­toky proudit, jež v ře­ky roz­vodnil.
17 Oni však pro­ti ně­mu stále hřešili, na pouš­ti Nej­vyššího dráž­di­li!
18 Pokouše­li Boha v srd­cích svých, podle své chu­ti pokrm žáda­li.
19 Mlu­vi­li pro­ti Bohu se slovy: „Copak Bůh pro­stře stůl na pouš­ti?
20 Udeřil sice do skály, mohutným po­tokem vody trys­kaly – chle­ba nám ale dát jis­tě neumí, může snad své­mu lidu maso opatřit?“
21 Hos­po­din slyšel to a hněval se, proti Jáko­bovi vzplanul plamenem, vykypěl hněvem na Iz­rael.
22 Ačko­li Bohu ne­věři­lia ne­doufa­li v jeho spa­sení,
23 přesto dal příkaz ob­lakům shůry, otevřel ne­bes­ké prů­du­chy.
24 Skrápěl je manou, aby jedli, dal jim ne­bes­ké obi­lí!
25 Li­dé oku­si­li an­děl­ský chleba, poslal jim jíd­la do­sy­ta!
26 Východní vítr na nebi vát nechal, vítr od jihu svou mo­cí hnal.
27 Ma­sem jak pra­chem za­sypal je, množstvím ptáků, jako je pís­ku u moře.
28 Do­prostřed tá­bo­ra je ne­chal padat, na je­jich sta­ny ko­lem doko­la.
29 Jedli a hojně se nasytili, dal jim to, po čem baži­li.
30 Ještě svou lačnost ani neukojili, ještě mě­li jídlo v ús­tech svých,
31 když Boží hněv vz­kypěl pro­ti nim! Pobil mezi nimi ty nejvypasenější, výkvět Iz­rae­le po­razil!
32 Oni však hřeši­li stůj co stůja ne­věři­li jeho zá­zrakům.
33 Pro­to své dny skonči­li v marnosti, když je­jich lé­ta zkrá­til hrůza­mi.
34 Když je však hu­bil, pilně ho hledali, vraceli se a Boha sháně­li.
35 Na Boha vzpo­mně­li si, že býval je­jich skála, jejich vy­ku­pi­tel že byl Bůh Nej­vyšší.
36 Pochle­bování pak mě­li plná ústaa na jazyku lži.
37 Upřímní k ně­mu ne­by­li v srdci, jeho smlou­vě byli ne­věrní.
38 On však byl sou­citný – ne­za­hla­dil je a je­jich viny stále odpouštěl. Svůj hněv často od­vracel od nich, všechnu svou zuřivost ne­ch­těl pro­bou­zet.
39 Pa­ma­toval na to, že jsou smrtelní, vánek, jenž od­vane a už se ne­vrátí.
40 Ko­likrát jen ho v pouš­ti dráždili, jakou ho v pustině trápi­li bo­lestí!
41 Znovu a znovu Boha pokoušeli, Svatého iz­rael­ského rmou­ti­li!
42 Na jeho sílu nepamatovali, na den, kdy je vy­kou­pil ze soužení.
43 Na den, kdy Egyp­tu dal svá znamení, na so­an­ském poli když zá­zra­ky půso­bil.
44 Je­jich ře­ky teh­dy ve krev obrátil, ze svých po­toků se na­pít ne­moh­li!
45 Mračno much po­slal, aby je žraly, a také žá­by, aby je hu­bi­ly.
46 Je­jich úro­du hou­senkám vydal, plod je­jich práce ko­bylkám.
47 Krou­pa­mi je­jich révu pobil, jejich fí­kovníky zničil mráz.
48 Na je­jich stáda do­pustil krupobití, na je­jich do­by­tek palčivý žár.
49 Planou­cí hněv svůj po­slal na ně, prchlivost, zlo­bu a soužení, anděly zká­zy na ně do­pustil!
50 Otevřel průchod pro svůj hněv, před sa­mou smr­tí je nešetřil, morové ráně je všech­ny vy­stavil.
51 V Egyptě po­bil všech­no prvorozené, ten výkvět mládí ve stanech Cha­mových.
52 Svůj lid pak vy­ve­dl tak jako ovce, jako stádo je v pouš­ti pro­vázel.
53 Vo­dil je bez­pečně, takže se neděsili, nad je­jich ne­přá­te­li se vody za­vře­ly.
54 Tak­to je dove­dl až ke své svaté zemi, k hoře, již do­byl svo­jí pravicí.
55 Po­ha­ny vy­hnal před je­jich tváří, losem jim roz­dě­lil je­jich dědictví, izraelské kme­ny doma usíd­lil.
56 Oni však Boha dráž­di­li a pokoušeli, na svě­de­ctví Nej­vyššího ne­dba­li.
57 Zrádně se od­vrá­ti­li jako ot­cové jejich, tak jako křivý luk mi­nu­li cíl.
58 Po­pou­ze­li ho svý­mi výšinami, rozzuřili ho svý­mi mod­la­mi!
59 Bůh to vše slyšel a ve svém hněvuIz­rael teh­dy zce­la za­vr­hl.
60 Teh­dy opustil svůj příby­tek v Šílu, stan, v němž mezi lid­mi pře­býval.
61 Do za­jetí dal padnout svo­ji sílu, svou slávu ne­chal v ru­kou ne­přá­tel.
62 Svůj lid teh­dy vy­dal na­po­spas meči, na své dě­dictví se roz­hořčil.
63 Je­jich mladíky po­hl­til oheň, jejich pannám ne­za­zněly písně sva­tební.
64 Je­jich kněží teh­dy pa­da­li mečem, jejich vdovy pla­kat ne­moh­ly.
65 Teh­dy Pán pro­ci­tl tak jako ze snu, jako bo­jovník, jenž byl vínem roz­jařen.
66 Teh­dy své ne­přá­te­le za­sáhl vzadu, vydal je věčné po­haně!
67 Za­vr­hl sice Josefův stan, Efraimův kmen si ne­vy­bral,
68 Judův kmen ale vy­vo­lil – ho­ru Si­on, kte­rou si ob­lí­bil.
69 Sva­ty­ni jako ne­besa si tam po­stavi­la jako země, již upevnil navěky.
70 Vy­vo­lil svého služebníka Davida, vzal ho od ov­cí v ohradách.
71 Po­vo­lal ho od ov­cí s jehňaty, aby pá­sl Jáko­ba, jeho lid, totiž Iz­rael, jeho dě­dictví.
72 On je pak pá­sl se srd­cem oddaným, vodil je dovedností ru­kou svých.