Bible21 › Soudců › 11

Soudců

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21

Jiftach1 Byl je­den udatný hr­di­na, Jiftach Gi­leád­ský. Byl to syn jedné ne­věstky a jeho ot­cem byl Gi­leád. 2 Ten měl ovšem syny také se svou manželkou. Když její synové vy­rost­li, Jifta­cha vy­hna­li: „V do­mě naše­ho otce nemáš co dědit!“ řek­li mu. „Jsi pře­ce syn cizí ženy!“ 3 Jiftach tedy od svých bra­trů ute­kl a byd­lel v kra­ji Tov. Tam se k ně­mu při­da­li různí niče­mové a podnika­li s ním výpa­dy. 4 Po nějaké době, když se Amon­ci dali do války s Iz­rae­lem, 5 vy­pravi­li se gi­leádští stařeši­nové pro Jifta­cha do kraje Tov. 6 „Pojď,“ řek­li mu, „staň se naším vůd­cem v boji pro­ti Amoncům.“ 7 Jiftach ale gi­leád­ským stařešinům od­po­věděl: „Copak jste mě z nenávisti ne­vy­hna­li z domu mého ot­ce? Pro­č teď jdete za mnou? ! Pro­tože jste v úzkých?“ 8 Gi­leádští stařeši­nové mu na to řek­li: „Ano, ale teď jsme se pro tebe vrá­ti­li. Po­jď s ná­mi bo­jovat pro­ti Amon­cům. Staň se vůd­cem nás všech, kdo byd­lí­me v Gileádu.“ 9 Jiftach jim od­po­věděl: „Když se s vá­mi vrátím, abych bo­joval s Amon­ci, a Hos­po­din mi je vy­dá, budu pak oprav­du vaším vůdcem?“ 10 „Hos­po­din je náš svědek!“ řek­li mu gi­leádští stařeši­nové, „Udělá­me přes­ně, co říkáš.“ 11 Jiftach tedy šel s nimi a lid si ho us­tanovil za vůd­ce a ve­li­te­le. Všech­ny své podmínky pak zopa­koval před Hos­po­di­nem v Micpě. 12 Po­tom Jiftach vy­s­lal k amon­ské­mu krá­li po­s­ly se zprávou: „Co pro­ti mně máš, že jsi při­táhl na­padnout mou zem?“ 13 Amon­ský král jim od­po­věděl: „To, že Iz­rael na cestě z Egyp­ta za­bral mou zem od Arno­nu k Jaboku až po Jordán. Teď ji vrať po dobrém!“ 14 Jiftach tedy k amon­ské­mu krá­li znovu vy­s­lal po­s­ly 15 se zprávou: „Toto praví Jiftach: Iz­rael ne­zabral zem Moáb­ců ani zem Amon­ců. 16 Na cestě z Egyp­ta Iz­rael pro­cházel pouští až k Rudé­mu moři. Když přiš­li do Ká­deše, 17 vy­s­la­li po­s­ly k edom­ské­mu krá­li se slovy: ‚Nech nás pro­sím pro­jít tvou zemí.‘ Edom­ský král o tom ale ne­ch­těl ani slyšet. Po­sla­li pro­to k moáb­ské­mu krá­li, ale i on je odmí­tl. Iz­rael tedy zůstal v Ká­deši. 18 Po­tom se vy­da­li na ces­tu pouští. Vy­hnu­li se edom­ské i moáb­ské ze­mi, obeš­li moáb­s­kou zem z výcho­du a utá­boři­li se na druhé straně po­toka Arnon, aby ne­vstou­pi­li na moáb­ské území – Arnon to­tiž tvořil moáb­s­kou hranici. 19 Teh­dy Iz­rael vy­s­lal po­s­ly k emo­rej­ské­mu krá­li Si­cho­novi sídlící­mu v Cheš­bo­nu. Iz­rael mu ře­kl: ‚Nech nás pro­sím pro­jít tvou zemí až k nám domů.‘ 20 Si­chon ale Iz­rae­li ne­věřil, že jeho územím jen pro­jde, a tak shro­máž­dil ce­lé své voj­sko, utá­bořil se v Jahce a na­pa­dl Iz­rael. 21 Hos­po­din, Bůh Iz­rae­le, však vy­dal Si­cho­na i ce­lé jeho voj­sko do ru­kou Iz­rae­li, takže je po­razi­li. Tak Iz­rael ob­sa­dil ce­lou zem Emo­rej­ců, kteří teh­dy v té zemi byd­le­li. 22 Ob­sa­dil ce­lé emo­rej­ské území od Arno­nu k Jaboku a od pouště až po Jordán. 23 Hos­po­din, Bůh Iz­rae­le, vy­hnal Emo­rej­ce před svým li­dem Iz­rae­lem, a ty chceš vy­hnat nás? 24 Ne­d­ržíš se snad to­ho, co ti dal tvůj bůh Ke­moš? Stejně tak my se drží­me to­ho, co nám dal Hos­po­din, náš Bůh. 25 To jsi o to­lik lepší než moáb­ský král Balák, syn Ciporův? Copak se od­vážil vzdo­rovat Iz­rae­li? Copak s ním bo­joval? 26 Už tři sta let byd­lí Iz­rael v Cheš­bo­nu a jeho ves­nicích, v Aro­eru a jeho ves­nicích i ve všech měs­tech podél Arno­nu. Pro­č jste je za tu dobu ne­do­by­li zpět? 27 Já jsem ti tedy ni­jak ne­u­blížil, ale ty mi křiv­díš, když pro­ti mně válčíš. Soud­ce Hos­po­din ať dnes roz­soudí mezi syny Iz­rae­le a syny Amonovými!“ 28 Amon­ský král ale na tato Jiftachova slova vůbec ne­dbal. 29 Na Jiftachovi teh­dy spoči­nul Duch Hos­po­dinův. Táhl Gi­leá­dem a Mana­se­sem, pro­šel gi­leád­s­kou Micpou a od­tud vy­táhl pro­ti Amon­cům. 30 Jiftach dal Hos­po­di­nu slib: „Jest­li mi vy­dáš Amon­ce do ru­kou 31 a vrátím se do­mů jako vítěz, první, co mi vy­jde ze vrat na­pro­ti, připadne Hos­po­di­nu jako má zápalná oběť.“ 32 Jiftach vy­táhl do boje pro­ti Amon­cům a Hos­po­din mu je vy­dal do ru­kou. 33 Zpustošil dvacet měst od Aro­eru směrem k Miní­tu až po Abel-ke­ra­mim. Kvů­li té hroz­né porážce se tenkrát Amon­ci mu­se­li před syny Iz­rae­le pokořit. 34 Jiftach se vracel do­mů do Micpy a hle, kdo mu vy­chází na­pro­ti – jeho dce­ra tančící za zvu­ku tam­burín! Byla to jeho je­diná. Neměl syna ani dce­ru kro­mě ní. 35 Jakmi­le ji spatřil, roz­tr­hl svá rou­cha: „Ach, má dcero!“ vy­kři­kl. „Ta­ková po­hro­ma! Přive­dla jsi mě do neštěstí! Já jsem dal slovo Hos­po­di­nu a ne­mo­hu je vzít zpět!“ 36 „O­tče můj,“ řek­la mu ona, „­ty jsi dal slovo Hos­po­di­nu? Udě­lej se mnou, co jsi slí­bil – Hos­po­din ti pře­ce do­přál po­mstu nad tvý­mi ne­přá­te­li Amonci.“ 37 Po­tom svého otce požáda­la: „Pro­sím jen o jedno: Pu­sť mě na dva měsíce, ať smím cho­dit po horách a se svý­mi druž­ka­mi pla­kat nad mým panenstvím.“ 38 „Jdi,“ ře­kl jí a pro­pustil ji na dva měsíce. Šla tedy se svý­mi druž­ka­mi do hor a oplakáva­la své panen­ství. 39 Po dvou měsících se vrá­ti­la ke své­mu otci a ten s ní udělal, co slí­bil. Nikdy ne­po­zna­la muže. Tak vzni­kl v Iz­rae­li ten zvyk, 40 že iz­rael­ské dívky chodí rok co rok na čtyři dny oplakávat dce­ru Jifta­cha Gi­leád­ského.