Bible21 › Římanům › 9

Římanům

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16

Izrael – Boží vyvolený1 Říkám prav­du v Kri­stu, ne­lžu; i mé svědo­mí v Du­chu svatém po­tvrzuje, 2 že v srd­ci nosím hlu­boký zár­mu­tek a ne­u­stálou bo­lest. 3 Přál bych si sám být za­vržen od Krista ve pro­spěch svých bra­trů, svých těles­ných příbuzných, 4 Iz­rae­li­tů! Jim to­tiž patří synov­ství, sláva i smlou­vy, jim byl dán Zákon, bo­ho­s­luž­ba i za­s­líbení, 5 je­jich jsou ot­cové a z nich těles­ně po­chází Kri­stus, který je nade vším, Bůh požeh­naný navěky! Amen. 6 Ale ne že by Boží slovo se­lhalo. Ne všich­ni z Iz­rae­le jsou to­tiž oprav­du Iz­rael. 7 Ne všich­ni jsou jeho dět­mi jen pro­to, že jsou símě Abraha­movo. Říká pře­ce: „Tvé símě bude po­vo­láno v Izákovi.“ 8 To zna­mená, že Boží­mi dět­mi nejsou dě­ti tě­la, ale za símě se počí­tají dě­ti za­s­líbení. 9 Šlo to­tiž právě o slovo za­s­líbení: „V ten­to čas při­jdu a Sá­ra bude mít syna.“ 10 A to není vše. Z téhož muže, naše­ho otce Izáka, poča­la Re­be­ka dva sy­ny. 11 Ještě se nena­ro­di­li a ne­u­děla­li nic dob­rého ani zlého – aby se však Boží roz­hodnutí opíralo o vy­vo­lení 12 (nešlo to­tiž o skutky, ale o To­ho, který po­vo­lává), bylo jí řečeno: „Starší bude sloužit mladšímu.“ 13 Jak je psáno: „Jáko­ba jsem si za­mi­loval, Ezaua jsem však zavrhl.“ 14 Co na to řekne­me? Není Bůh ne­sprave­dlivý? V žádném případě! 15 Už Mo­jžíšovi pře­ce řekl: „Smiluji se, nad kým se smiluji, a sli­tu­ji se, nad kým se slituji.“ 16 Ne­záleží tedy na tom, kdo chce, nebo na tom, kdo se snaží, ale na Bo­hu, který se smi­lovává. 17 Fa­rao­novi pře­ce Písmo říká: „Pro­to jsem tě pozdvi­hl, abych na to­bě ukázal svou moc a aby mé jméno bylo roz­hlášeno po ce­lé zemi.“ 18 Smi­lovává se te­dy, nad kým chce, a koho chce, zatvrzuje. Hrnčíř a nádoby19 Možná mi řekneš: „Co mu tedy ještě vadí? Copak se někdo vze­přel jeho vůli?“ 20 Ale člověče, kdo vůbec jsi, že odmlou­váš Bo­hu? Řekne snad výtvor své­mu tvůrci: „Pro­č jsi mě udělal takhle?“ 21 Nemá snad hrnčíř hlínu ve své mo­ci? Ze stejné hrou­dy může udělat jednu nádo­bu na oz­do­bu a druhou na smetí. 22 A co když Bůh, ačko­li chtěl pro­jevit svůj hněv a ukázat svou moc, snášel s ve­likou trpě­livostí nádo­by hněvu, určené ke zničení? 23 Co když chtěl ukázat bo­hatství své slávy na nádobách mi­lo­sr­den­ství, které připravil ke slávě, 24 to­tiž na nás, které po­vo­lal nejen z Ži­dů, ale i z po­hanů? 25 Jak sto­jí u Ozeáše: „Ne svůj lid na­zvu li­dem svým, nemilovanou budu milovat.“ 26 „­Na místě, kde slý­cha­li: ‚Nejste můj lid,‘ syny živého Boha se bu­dou jmenovat.“ 27 Iza­iáš pak vo­lá ohledně Izraele: „I kdy­by synů Iz­rae­le bylo jak pís­ku v moři, jen hrstka z nich se za­chrání. 28 Hos­po­din učiní rázný konec, vykoná svůj soud nad zemí.“ 29 A ještě před­tím Iza­iáš řekl: „Kdyby nám Hos­po­din zástupůnene­chal aspoň símě naživu, už bychom byli jako Sodoma, dopadli bychom jako Gomora!“ Kámen úrazu30 Co na to řekne­me? Že po­hané, kteří o sprave­dlnost ne­u­si­lova­li, do­sáh­li sprave­dlnosti, a to sprave­dlnosti z ví­ry. 31 Iz­rael usi­loval plnit Zákon, jenž měl vést ke sprave­dlnosti, ale to­ho­to cíle nikdy ne­do­sáhl. 32 Pro­č? Pro­tože ji ne­hleda­li na základě ví­ry, ale na základě skutků. Na­razi­li na ká­men úra­zu, 33 jak je psáno: „Hle, pokládám na Si­o­nuká­men úra­zu a skálu pohoršení; kdokoli však v něj věří, se jis­tě nezklame.“