Bible21 › Římanům › 7

Římanům

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16

Duch a litera1 Ne­ví­te snad, bratři (mluvím pře­ce k těm, kdo znají Zákon), že Zákon panuje nad člověkem jen po dobu jeho živo­ta? 2 Vž­dyť i manželka je záko­nem vázá­na ke své­mu muži, jen dokud do­tyčný ži­je. Jakmi­le manžel zemře, je manžel­ského záko­na zpro­ště­na. 3 Od­dá-li se jiné­mu muži, dokud její manžel ži­je, bude označe­na za cizo­ložnici. Pokud však její muž zemře, je od toho záko­na svo­bodná a může se od­dat jiné­mu muži, aniž by cizo­loži­la. 4 Právě tak je tomu s vá­mi, bratři mo­ji. Skrze Kri­stovo tělo jste pro Zákon mrt­ví a můžete se od­dat jiné­mu, to­tiž To­mu, který byl vzkříšen z mrt­vých. Ko­nečně tedy může­me nést ovo­ce Bo­hu. 5 Dokud jsme ži­li těles­ně, Zákon v nás pro­bou­zel hříšné vášně, které půso­bi­ly v našich ú­dech tak, že jsme nes­li ovo­ce smrti. 6 Teď však, když jsme zemře­li to­mu, co nás drže­lo, jsme Záko­na zpro­štěni, abychom slouži­li Bohu novou cestou Du­cha namísto staré ces­ty li­te­ry. Zákon hříchu7 Co na to řekne­me? Že Zákon je hřích? V žádném případě! Avšak ne­být Záko­na, ne­byl bych hřích po­znal. Na­příklad o dych­tivosti bych ne­věděl, kdy­by Zákon neříkal: „Nedychti!“ 8 Hřích se chopil příleži­tosti, kte­rou mu to přikázání skýtalo, a vzbu­dil ve mně vše­možnou dych­tivost. Bez Záko­na je ovšem hřích mrt­vý. 9 Sám jsem kdy­si žil bez Záko­na, ale jakmi­le přišlo přikázání, hřích ožil 10 a já jsem zemřel. Přikázání, které mělo být k živo­tu, je mi tedy na­ko­nec ke smrti. 11 Hřích se to­tiž chopil příleži­tosti, kte­rou mu to přikázání skýtalo, okla­mal mě a jeho po­mo­cí mě za­bil. 12 Zákon je ovšem svatý, přikázání je svaté, sprave­dlivé a dob­ré. 13 Při­nes­lo mi tedy to dob­ré smrt? V žádném případě! Hřích se však pro­jevil jako hřích: tím, co bylo dob­ré, mi způso­bil smrt. Díky přikázání se tedy ukázalo, jak je hřích ne­výs­lovně hroz­ný. 14 Ví­me, že Zákon je du­chovní, ale já jsem těles­ný, za­pro­daný hří­chu. 15 Sám ne­ro­zumím to­mu, co dělám; vž­dyť ne­dělám to, co chci, ale to, co nenávi­dím. 16 Je­likož dělám to, co ne­chci, sou­hlasím s tím, že Zákon je dob­rý. 17 Ne­dělám to tedy už já, ale spíše hřích, který je ve mně. 18 Vím to­tiž, že ve mně (to jest v mé těles­nosti) není nic dob­rého. Chtít dob­ro, to umím, ale ko­nat je už ne. 19 Ne­konám to­tiž dob­ro, které chci, ale zlo, které ne­chci. 20 Je­likož tedy dělám to, co ne­chci, ne­dělám to už já, ale hřích, který je ve mně. 21 Ob­je­vu­ji tedy zákon, že když chci ko­nat dob­ro, je mi nablízku zlo. 22 Ve svém nit­ru ra­dostně sou­hlasím s Božím Záko­nem, 23 ale ve svých ú­dech vi­dím jiný zákon, který bo­juje pro­ti záko­nu mé mys­li a činí mě za­jat­cem záko­na hří­chu, který je v mých ú­dech. 24 Jak ubo­hý jsem člověk! Kdo mě vy­svo­bodí z to­ho­to smr­telného tě­la? 25 Díky Bohu – on to udělá skrze Ježíše Krista, naše­ho Pána! Sám o sobě tedy svou mys­lí sloužím Záko­nu Boží­mu, ale tělem záko­nu hří­chu.