Bible21 › Pláč › 4

Pláč

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5

Ztrestaný Sion1 Ach, jak za­šlo lesklé zlato, ryzí kov už se netřpytí! Drahé ka­mení roz­metáno­na každém nároží! 2 Synové Si­o­nu býva­li kdy­si­nad zla­to vzácnější – ­teď jsou však levní jako džbány, jak nádobí, co hrnčíř vy­ro­bil! 3 I šakalí matky na­stavují prsy, aby své mladé krmily, můj lid je ale k svým dě­tem krutýtak jako pštrosi na pouš­ti. 4 Ko­jen­ci na pa­tro se lepíjazyk vyprahlý; o chle­ba pro­sí malé děti, a nikdo se s nimi ne­dělí. 5 Ti, kdo se lahůd­ka­mi živili, teď živoří v ulicích. Ti, kdo si šar­lat oblékali, se pře­hrabují v odpad­cích. 6 Trest mého lidu je ještě větší, než co za­s­louži­la Sodo­ma – ­ta byla vy­vráce­na v je­di­nou chvíli, aniž se ruka po­hnu­la! 7 Za­svěcení tu býva­li čis­tější než sníh, nad mléko bělejší. Těla mě­li ruměná jako rubíny, jako by byli ze safí­ru broušeni. 8 Teď jsou však černější než saze, k ne­po­znání jsou v ulicích;kůže jim přischla ke kostem, jako dře­vo jsou svraštělí. 9 Kdo pad­li mečem, jsou na tom lípnež ti, kdo hla­dem padají; ti, kdo vy­krváce­li na svá zranění, než ti, kdo ne­mají co skli­dit na po­li. 10 Sou­citné ruce ženvaři­ly vlastní dě­ti – ­ty byly je­jich pokrmem, když byl roz­drcen můj lid. 11 Hos­po­din na­plno pro­jevil svůj hněv, dal průchod své­mu zuření. Zapálil na Si­o­nu oheň, jenž po­hl­til jeho zákla­dy. 12 Ne­věři­li by zemští králové a nikdo z vlád­ců světa, že ve­jde za­přisáhlý ne­pří­tel­do bran Je­ruzalé­ma. 13 To kvů­li hříchům jeho proroků, kvůli vinám jeho kněží – těch, kdo pro­léva­li v jeho stře­dukrev ne­vinných! 14 Jak slepí blou­di­li v ulicíchz­bro­ceni krví prolitou; nikdo se ne­od­vážil ani­do­tknout je­jich rouch. 15 „Z ces­ty! Nečistý!“ křiče­li na ně. „Z ces­ty, z ces­ty! Ne­do­týkej­te se!“ A když teď bloudí tam a sem, národy ří­kají: „Už je tu nechceme!“ 16 Hos­po­din sám je rozptýlil, už na ně ani nepohlédne; nikdo ne­be­re ohled na kněží, nikdo nešetří ani starce. 17 Oči jsme na­pína­li, až nás bolely, marně jsme po­moc čekali. Ze svých věží jsme vy­hlíže­li lid, jenž ne­byl s to nás za­chránit. 18 Sledova­li naše kroky, nemohli jsme ani vy­jít ven. Přišel náš ko­nec, dny se naplnily, ano, náš ko­nec na­dešel. 19 Naši pronásledova­te­lé byli rych­lejšínež orli na nebi. Po horách nás honili, číhali na nás na pouš­ti. 20 Hos­po­dinův po­mazaný, náš vlastní dech, byl v je­jich pasti po­lapen – a my jsme mys­le­li, že nám dá stín, v němž bu­de­me žít mezi náro­dy! 21 Ra­duj se a ve­sel, Dce­ro edomská, jež byd­líš v zemi Úc. I ty se však dočkáš ka­li­cha – opi­ješ se a svlékneš do­na­ha! 22 Tvůj trest vy­prší, Dce­ro sionská, už ne­zůstaneš v zajetí. Ty, Dce­ro edom­ská, však bu­deš ztrestána, tvůj hřích se brzy od­halí!