Bible21 › Pláč › 3

Pláč

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5

Můj úděl je Hospodin1 Ano, i já jsem pocítil, jak trestá jeho rozzuřený kyj. 2 Ode­h­nal mě, do tmy zavedl, a ne ke světlu. 3 Zas a znovu, ce­lý deno­brací ruku pro­ti mně! 4 Tělo i kůži sedřel mi, rozdrtil kosti na padrť. 5 Ohra­dil mě a obklopilhořkou útrapou. 6 Usa­dil mě do temno­tyjak dávno mrt­vého. 7 Za­z­dil mě, ne­mo­hu pryč, obtížil mě okovy. 8 I když jsem křičel ze všech sil, on umlčel mé mod­lit­by. 9 Ka­mennou zdí mi ces­ty za­hra­di­la za­mo­tal mé pěši­ny. 10 Číhal na mě jako medvěd, jako lev ve skrýši. 11 Na mé cestě přepa­dl mě, rozsápal a za­hu­bil. 12 Na­pjal svůj luk, při­ložil šíp, udělal si ze mě cíl! 13 Ve svém toul­ci našel střely, prostřílel mi sla­bi­ny! 14 Všich­ni li­dé se mi smějí, zpívají si o mně ce­lé dny. 15 Na­kr­mil mě hořkým jedem, k pi­tí mi dal pe­lyněk! 16 Do zu­bů mi vemlel štěrk, nakrmil mě po­pe­lem. 17 Má duše ne­zná pokoje, na vše dob­ré jsem za­po­mněl. 18 To je můj ko­nec, ře­kl jsem, u Hos­po­di­na pro mě není na­děje! 19 Mys­lím na svou bí­du, na své bloudění, na ten pe­lyněk a trpké by­li­ny. 20 Když o tom stále přemýšlím, má duše klesá níž a níž. 21 Toto však k srd­ci beru si, toto je mo­jí na­dějí: 22 Hos­po­di­nova lás­ka nepomíjí, jeho sou­cit nikdy ne­končí. 23 Každé ráno stále nová, tvá věrnost je tak ve­liká! 24 Můj úděl je Hos­po­din, říkám si, v něj složím svo­ji na­dě­ji. 25 Dob­rý je Hos­po­din k těm, kdo v něj doufají, ke všem, kteří jej hledají. 26 Dob­ré je trpě­livé čekání­na Hos­po­di­novo spa­sení. 27 Dob­ré je, když člověk nosísvé jho už od mládí. 28 Ať sedá o sa­mo­tě, tiše­pod uloženým bře­menem. 29 Ús­ty do pra­chu ať kles­ne – snad je na­děje! 30 Tvář ať na­staví to­mu, kdo jej bije, potupou ať je na­sy­cen. 31 Hos­po­din pře­cenavěky ne­zavr­huje! 32 I když za­rmou­til, znovu se sli­tuje­ve ve­liké lás­ce své. 33 Netrápí pře­ce zlomyslně, nechce li­dem dávat zár­mu­tek. 34 Když jsou všich­ni za­jat­ci v ze­mi­pod no­ha­ma drceni, 35 když se pře­kru­cuje právo li­dípří­mo před Nej­vyšším, 36 když se křiv­dí li­dem v soudní při – copak to Hos­po­din ne­vi­dí? 37 Kdo „pro­mluví, a stane se“? Kdo než Hos­po­din to přikáže? 38 Což ne­po­chází po­hro­ma i dob­ropří­mo z úst Nej­vyššího? 39 Pro­č by si tedy člověk stěžoval, když je za svůj hřích po­trestán? 40 Zpy­tuj­me své ces­ty, zkou­mej­me je, k Hos­po­di­nu se navrať­me! 41 Nejen své dlaně, ale i srd­cek Bohu na ne­besích zvedně­me. 42 My jsme zhřeši­li, vzbouři­li jsme se – a ty jsi přestal pro­míjet. 43 Za­halen hněvem jsi nás hnal, pobíjel jsi bez mi­losti. 44 Za­ha­lil ses v oblaka, nepřístupný pro mod­lit­by. 45 Odporným smetím uči­nil jsi nás­me­zi náro­dy. 46 Ot­vírají si na nás ústavšich­ni, kdo jsou pro­ti nám. 47 Zbývá nám jen strach a prach, zkáza, zmar! 48 Z očí mi slzy proudí po­tokem – můj lid je roz­drcen! 49 Mé oči pláčou bez ustání, ten proud nemůže přestat, 50 dříve než Hos­po­din shlédne shůry, než se podívá na nás. 51 Ach, jak jsem ztrápený, když vi­dímdce­ry svého měs­ta! 52 Ne­přá­te­lé mě jak ptáčka lovili, lovili mě bez příči­ny. 53 V jámě chtě­li můj život ukončit, zaházeli mě ka­mením. 54 Nad hlavou se mi vody zavřely, řekl jsem si: Jsem ztracený! 55 V té nej­hlu­bší jámě, Hospodine, jsem ale vzýval jméno tvé. 56 Slyšel jsi můj křik: „Ne­od­vracej se, když k to­bě vo­lám po úlevě!“ 57 Když jsem tě vo­lal, při­blížil sesa říkal jsi mi: „Ne­boj se!“ 58 Když mi šlo o život, vedl jsi mou při, tys mě, Hos­po­di­ne, vy­kou­pil! 59 Mé křiv­dy, Hos­po­di­ne, vi­děl jsi, pomoz mi k sprave­dlnosti! 60 Vi­děl jsi, jak se mi pořád mstí, jak na mě chys­tají samé úkla­dy. 61 Slyšel jsi, Hos­po­di­ne, je­jich urážky, všechny úkla­dy, jež na mě chys­tají, 62 řeči těch, kdo na mě útočí, a co si ce­lý den o mně šep­tají. 63 Po­hleď – ať si sedají nebo vstávají, prozpěvují si o mně po­směšky! 64 Odplať jim, Hos­po­di­ne, jak si za­s­louží – za to, jak se sami chova­li! 65 Zatvrze­lé srd­ce po­nech jim, ať je stih­ne tvo­je pro­kletí! 66 Pronásle­duj je svým hněvem, vyhlaď je, Hos­po­di­ne, zpod ne­be!