Bible21 › Pláč › 2

Pláč

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5

Hospodin jednal jako nepřítel1 Ach, jak Hos­po­din hněvem za­ha­lilD­ce­ru sionskou! Z nebe až na zem za­ho­di­lIz­rae­lovu nádheru. V den svého hněvu ne­bral ohle­dy­na podnož svých no­hou. 2 Hos­po­din bez mi­losti po­hl­tilvšech­ny Jáko­bovy příbytky. Ve své prch­livosti roz­boři­lopevnění Jud­ské dcery. Porazil k ze­mi, zne­u­ctilkrálov­ství i s jeho vel­moži! 3 V zuřivém rozhněváníuťal Iz­rae­li rohy. Před tváří ne­pří­te­le od­vrá­ti­lod něj svou pravici. Vzplanul pro­ti Jáko­bovi pla­menemjak oheň, jenž vše spaluje. 4 Jako ne­pří­tel na­pjal luks pravicí připra­venou k výstřelu. Jako pro­tivník po­bil vše, co bylo krásné na pohled. Jak oheň vy­lil svůj prudký hněv­na stánek Dce­ry si­on­ské. 5 Hos­po­din jednal jako nepřítel, pohltil ce­lý Izrael; pohltil všech­ny jeho paláce, rozbořil jeho opevněnou zeď. Rozmnožil Dceři jud­skéžal a zár­mu­tek. 6 Zpustošil svůj příby­tek jako zahradu, svůj sva­tostánek ne­chal zaniknout. Hospodin ne­chal v za­po­mnění upadnoutsvátky i so­bo­ty na Sionu; krále i kněze za­vrhlve svém roz­hořčeném hněvu. 7 Hos­po­din na svůj ol­tář zanevřel, zošklivil si svou svatyni. Vydal do ru­kou ne­přá­tel­městské hrad­by i pevnosti. V Hos­po­di­nově do­mě byl slyšet křikja­ko v den slavnosti. 8 Hos­po­din po­jal rozhodnutí, že zničí hrad­by Dce­ry sionské. Natáhl šňů­ru, za­čal měřit, odvrátit od zká­zy už ne­dal se. Hradby i baš­ty pro­to naříkaly, klesly spo­lečně. 9 Brá­ny se k zemi zřítily, když roz­lá­mal a roz­bil závory. Král i vel­moži jsou mezi pohany, Zákon se vytratil. Také pro­ro­ci už ne­majíod Hos­po­di­na žádné vi­dění. 10 Stařeši­nové Dce­ry si­on­skésedají mlčky na zemi. Prachem si hlavu pokryli, oblečeni do pytloviny. Jeruzalémské panny­svěsi­ly hlavy k ze­mi. 11 Pro slzy už sotva vidím, mé útro­by se chvějí. Srdce mi puká nad ranami, jež padly na můj lid; nad tím, že dě­ti, ba i ko­jen­ciklesají v městských ulicích. 12 Svým matkám říkají: „Kde je jídlo? Kde je pití?“ Hroutí se jako zranění­na městských prostranstvích, pomalu vy­pouštějí dušisvým matkám v náručí. 13 K če­mu tě při­rovnám, Dce­ro jeruzalémská, čemu se jenom podobáš? K če­mu tě při­podobním, abych tě potěšil, panenská Dce­ro sionská? Tvá rá­na je hlu­boká jako oceán, kdo by tě mohl uz­dravit? 14 Tvo­ji pro­ro­ci ti pro­ro­kova­li­lži a nesmysly. Neodhalovali tvé zločiny, aby od­vrá­ti­li tvé vyhnanství. Proroctví, která ti předkládali, byly lži a pře­lu­dy! 15 Všich­ni, kdo půjdou okolo, sprásknou nad te­bou ruce. Hvízdnou a hlavou po­třesounad Dce­rou jeruzalémskou: „To že je to město, je­muž se říkaloDoko­na­lost krásy, Po­tě­cha vší země?“ 16 Všich­ni tví ne­přá­te­lési ot­vírají ús­ta na tebe. Pohvizdují a cení zu­by­se slovy: „Ko­nečně jsme je zničili! Na tenhle den jsme če­ka­lia dočka­li jsme se – už je tady!“ 17 Hos­po­din vy­ko­nal to, co plánoval; to, co ře­kl, také udělal. Jak va­roval už odedávna, bořil, aniž se slitoval. Obveselil nad te­bou protivníka, roh tvých ne­přá­tel ne­chal tri­umfovat. 18 Vo­lej k Hos­po­di­nu ze srd­ce – ach, hrad­by Dce­ry sionské! Ať tvé slzy proudí potokem, ať už je noc či den! Odpočinek si nedopřej, tvé oko ať ne­u­s­ne! 19 Vstávej a vo­lej za no­cípři počát­cích hlídek. Jak vodu své srd­ce vy­lévejpřed tváří Páně! Za život svých dětí, jež umírají hla­dem­na každém nároží, pozdvihuj k ně­mu dlaně! 20 Po­hleď, Hos­po­di­ne, jen pohlédni, koho jsi tak­to ranil! To mají že­ny jíst své děti, své mi­láčky, jež právě zrodily? To mají být v Hos­po­di­nově sva­ty­nivražděni kněží i pro­ro­ci? 21 Mladí i staří v ulicíchleží na zemi. Mé pan­ny i mí mlá­den­ci­pod mečem padali. V den svého hněvu jsi je bil, pobíjel jsi bez mi­losti! 22 Jako ke slavnosti jsi svo­lalo­devšad ty, jichž se děsím. Nebyl v den hněvu Hospodinova, kdo by uni­kl a přežil. Ty, jež jsem hýčka­la, jež jsem vychovala, můj ne­pří­tel zhu­bil!