Bible21 › Píseň písní › 8

Píseň písní

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8

1 Kéž bys mi býval rodným bratrem, z prsou mé matky kojeným! To bych tě na po­tkání směle po­lí­bi­laa nikdo by se na mě za to ne­zlo­bil.
2 Vést bych tě moh­la, od­vést si tědo domu své matky, své rodičky. Kořeněným vínem opo­ji­la bych tě, moštem z granátových jablek svých.
3 Jeho levice pod hlavou moua pravicí by mě ob­jí­mal.
4 Za­přísahám vás, dce­ry jeruzalémské, neprobouzejte, ne­roz­něcuj­te lásku, dříve než sama bude chtít!
5 Kdo­pak to z pouště přichází, se svým mi­láčkem v objetí? Pod jab­loní jsem tě vzbudila, tam, kde tě poča­la matka tvá, tam, kde poča­la tvá ro­dička.
6 Jak pečeť na srd­ce si mě vtiskni, jak pečeť, co nosíš na paži. Láska je silná jako smrt, vášeň neúpro­sná jako hrob. Její pla­me­ny šle­hajížárem nejprudším.
7 Lás­ku ne­uhasí spousty vod, neodplaví ji říční proud. Kdo by lás­ku chtěl za ce­lé jmění pořídit, jedině by se ze­směšnil!
8 Se­střičku malou máme, ještě je bez prsou. Co s naší sestrou uděláme, až námlu­vy jí za­počnou?
9 Je-li hradbou, cimbuří stříbrné na ní postavíme, je-li však branou, zatarasíme ji des­kou ced­rovou!
10 Já hrad­bou jse­ma prsy mé jsou věže. Očima až na mně spočine, bude spoko­jen.
11 Vi­nici měl Šalo­moun v Baal-ha­mo­nua tu vi­nici pro­najal vinařům. Za její úro­du každý z ni­chod­vádět mu­sel tisíc stříbrných.
12 Má vi­nice je ale jenom má! Měj si, Šalo­mou­ne, ten tisíc svůj – dvě stě z něj mu­síš dát hlídačům!
13 Ty, jež pro­dléváš v zahradách, mí druhové touží us­lyšet tvůj hlas. Kéž ho us­lyším právě já!
14 Po­spěš, můj milý! Srnci či ko­lou­chu se podo­be­j­na horách koření!