Bible21 › Ozeáš › 2

Ozeáš

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14

1 Přesto však synů Iz­rae­le bude jako mořského pís­ku, který se ne­dá změřit ani spočítat. Tam, kde slyše­li: „Nejste můj lid,“ jim bu­dou ří­kat: „Synové živého Boha.“ 2 Synové Judy a synové Iz­rae­le se sjedno­tí pod je­diným vůd­cem a po­vstanou ze země. Ano, ve­liký bude den Jiz­re­e­le! 3 Říkej­te svým bra­trům: „A­mi, Můj li­d“ a svým se­strám: „Ru­cha­ma, Mi­lovaná“. Nevěrná manželka4 Žaluj­te matku svou, žalujte, neboť mi není manželkoua já nejsem jejím manželem! Ať očis­tí svou tvář od smilstva, cizoložství ať mezi prsy ne­chová – 5 ji­nak ji svléknu donaha, abych ji obnaženou ukázalja­ko v den, kdy se zrodila, a ob­rátím ji v poušť a suchopár, aby žízní zmíra­la. 6 Ani její dě­ti ne­bu­du milovat, protože jsou to dě­ti ze smil­stva. 7 Je­jich matka to­tiž smilnila, nestydatá byla je­jich rodička. Říkala: „Půjdu za svý­mi milenci, kteří mi jídlo i vodu dávají, kteří mi dávají vlnu i len, olej i nápoje.“ 8 Pro­to jí za­ta­rasím ces­tu trní­ma za­stavím ji zdí, aby netrefi­la svý­mi stez­ka­mi. 9 Za svý­mi mi­len­ci se požene, ale ne­dožene je, bude je hledat, ale nenajde. Tehdy si řekne: „Vrátím se zpátky za svým manželem, vždyť mi s ním bylo líp než teď!“ 10 Až do­sud ale uznat nechtěla, že jsem jí obi­lí, víno i olej dával já, že jsem jí dával hojnost stříb­ra i zlata, které utráce­li na Baa­la. 11 Své obi­lí si pro­to v čas sklizně vez­mu zpě­ta v době vi­no­braní víno své; strhnu z ní svou vlnu i svůj len, jimiž se přikrýva­la ve své na­ho­tě. 12 Brzy od­halím její sprostotupřed zra­ky jejích mi­len­cůa nikdo ji ne­zachrání pře­de mnou. 13 Ukončím veškeré její veselí, její svátky i její novoluní, její so­bo­ty i všech­ny její slavnosti. 14 Zpustoším její vi­nice i fí­kové sady, o kterých říká: „Tím mi za­pla­ti­li moji milenci,“ a pro­měním je v les­ní houštiny, kde bu­dou požírá­ny divoký­mi zvířa­ty. 15 Po­trestám ji za ty dny, ve kterých uctívá baaly ka­di­dlya oz­do­bená náušnice­mi a spo­na­mi­chodí za svý­mi mi­len­ci – ­na mě však vůbec nemyslí, praví Hos­po­din. Zasnoubím si tě navěky16 Pak si ji ale znovu nakloním; povedu ji po poušti, kde k ní lás­kyplně pro­mluvím. 17 Její vi­nice jí teh­dy navrátím, Rokle neštěstí se jí stane Bránou k naději, a teh­dy mi od­po­ví jako zamlada, jako v den, kdy vy­š­la z Egyp­ta. 18 Toho dne, praví Hospodin, mi bu­deš ří­kat: „­Manže­li“ – Baalem mě nena­zveš už nikdy víc. 19 Jmé­na baalů to­tiž z tvých úst odstraním, aby už ne­by­li svým jménem vzýváni. 20 V ten den uzavřu smlou­vu kvů­li nims divokou zvěří a s ptáky na ne­bii s havětí, co leze po zemi; luk, meč a válku ze země vymýtím, všem dám odpoči­nout v bez­pečí. 21 Za­snou­bím si tě navěky, zasnoubím si tě právem a spravedlností, láskou a mi­lo­sr­den­stvím. 22 Za­snou­bím si tě také věrností, abys po­zna­la, kdo je Hos­po­din. 23 V ten den odpovím, praví Hospodin, odpovím ne­bia to od­po­ví ze­mi. 24 Země od­po­ví obilí, vínu i ole­jia to vše od­po­ví Jiz­re­e­li. 25 Do země si jej za­se­jia nad Lo-ru­cha­mou se smiluji. Lo-ami­ho os­lovím: „Jsi můj lid,“ a on mi od­po­ví: „Můj Bůh jsi ty!“