Bible21 › Numeri › 14

Numeri

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24
• 25
• 26
• 27
• 28
• 29
• 30
• 31
• 32
• 33
• 34
• 35
• 36

Vzpoura proti Hospodinu1 V ce­lé obci teh­dy na­stalo pozdvižení. Lid se dal do křiku a naříkal ce­lou noc. 2 Všich­ni synové Iz­rae­le re­pta­li pro­ti Mo­jžíšovi a Áro­novi. Ce­lá obec jim vy­číta­la: „Ach, pro­č jsme ne­zemře­li v Egyptě! Ach, pro­č jsme ne­zemře­li na této pouš­ti! 3 Pro­č nás Hos­po­din vede do té země? Abychom pad­li mečem? Aby se naše že­ny a dě­ti staly kořis­tí? Není pro nás lepší vrá­tit se do Egypta?“ 4 Mezi se­bou pak za­ča­li ří­kat: „Urče­me si vůd­ce a vrať­me se do Egypta!“ 5 Mo­jžíš a Áron teh­dy před ce­lou shro­mážděnou iz­rael­s­kou ob­cí pad­li na tvář. 6 Dva z těch, kdo šli pro­zkou­mat zem – Jo­zue, syn Nunův, a Káleb, syn Jefunův – roz­trh­li svá rou­cha 7 a pro­mlu­vi­li k ce­lé iz­rael­ské ob­ci: „Země, kte­rou jsme pro­š­li a pro­zkou­ma­li, je vel­mi, vel­mi dob­rá zem! 8 Bu­de­me-li se Hos­po­di­nu lí­bit, uve­de nás do té země a dá nám tu zem oplývající mlékem a me­dem. 9 Jenom se ne­buř­me pro­ti Hos­po­di­nu! Lidu té země se ne­boj­te, zhltne­me je jako sousto chle­ba! Je­jich záš­ti­ta je opusti­la, ale s ná­mi je Hos­po­din; ne­boj­te se jich!“ 10 Ce­lá obec se už chys­ta­la uka­menovat je, když vtom se všem synům Iz­rae­le ukáza­la ve Stanu setkávání Hos­po­di­nova sláva. 11 Hos­po­din ře­kl Mo­jžíšovi: „Jak dlouho mnou bude ten­to lid po­hrdat? Jak dlouho mi bude odmítat věřit i přes všech­na zna­mení, která jsem upro­střed nich vy­ko­nal? 12 Udeřím na ně mo­rem, zřeknu se jich a z tebe udělám větší a mo­cnější národ, než jsou oni!“ 13 Mo­jžíš ale Hos­po­di­nu od­po­věděl: „Egypťané, z je­jichž stře­du jsi vy­ve­dl ten­to lid svou si­lou, se to do­slech­nou 14 a po­vědí to obyva­te­lům této země. Ti už slyše­li, že ty, Hos­po­di­ne, jsi upro­střed to­ho­to li­du; že ty, Hos­po­di­ne, jsi spatřován tváří v tvář, že tvůj ob­lak sto­jí nad ni­mi, že ty sám je před­cházíš v ob­la­kovém slou­pu ve dne a v oh­nivém slou­pu v no­ci. 15 Když ten­to lid do po­sledního vy­bi­ješ, náro­dy, které o to­bě slyše­ly, řeknou: 16 ‚Hos­po­din po­bil ten lid na pouš­ti, pro­tože je ne­dokázal uvést do země, kte­rou jim s přísahou zaslíbil.‘ 17 Kéž se teď pro­sím roz­může tvá sí­la, Pane můj. Vž­dyť jsi sám ře­kl: 18 ‚Hos­po­din je ne­smírně trpě­livýa vel­mi laskavý, odpouštějící ne­pravost i provinění. Nezapomíná však trestat; za ne­pravost ot­ců vo­lá k od­po­vědnosti­je­jich syny do třetího i čtvr­tého pokolení.‘ 19 Pro­sím, pro své ve­liké mi­lo­sr­den­ství odpu­sť to­muto lidu jeho ne­pravost, tak jak jsi jim odpouštěl od Egyp­ta až doposud!“ 20 Hos­po­din od­po­věděl: „Odpouštím, jak jsi ře­kl. 21 Avšak, ja­kože jsem živ a Hos­po­di­nova sláva na­plňuje ce­lou zem: 22 Nikdo z těch, kdo spatři­li mou slávu a má zna­mení, která jsem ko­nal v Egyptě a na pouš­ti, nikdo z těch, kdo mne už desetkrát pokouše­li a ne­po­s­lou­cha­li, 23 ne­spatří zem, kte­rou jsem s přísahou za­s­lí­bil je­jich ot­cům. Nikdo z těch, kdo mnou po­hrd­li, ji ne­spatří! 24 Můj služebník Káleb má ale jiného du­cha – vy­dal se mi ce­le. Jej uve­du do země, do níž vstou­pil, a jeho símě ji získá za dě­dictví. 25 Je­likož prý ‚v nížině byd­lí Amale­kov­ci a Kananejci,‘ zít­ra se ob­rať­te a táhně­te pouští zpět k Rudé­mu moři!“ 26 Hos­po­din pro­mlu­vil k Mo­jžíšovi a Áro­novi: 27 „Jak dlouho bude pro­ti mně toto zlé sro­cení re­ptat? Slyšel jsem re­ptání synů Iz­rae­le, slyšel jsem, jak pro­ti mně re­ptají! 28 Řekni jim: Ja­kože jsem živ, praví Hos­po­din, že s vá­mi naložím tak, jak jste pře­de mnou sami řek­li: 29 Vaše mrt­vo­ly padnou na této pouš­ti. Nikdo z vás všech, kdo byli seč­teni, nikdo od dvaceti let výše, nikdo z vás, kdo jste pro­ti mně re­pta­li, 30 ne­ve­jde do země, o níž jsem přísahal, že vás v ní usadím – je­dině Káleb, syn Jefunův, a Jo­zue, syn Nunův. 31 Vaše dě­ti, o ni­chž jste říka­li, že se stanou kořis­tí, ty do ní uve­du a po­znají tu zem, kte­rou jste za­vrh­li. 32 Vaše mrt­vo­ly však padnou na této pouš­ti. 33 Vaši synové bu­dou čtyřicet let tuláky v pouš­ti a po­ne­sou následky vaše­ho smil­stva, dokud vaše mrt­vo­ly až do po­slední ne­padnou na pouš­ti. 34 Po čtyřicet let po­ne­sete svůj trest, pod­le poč­tu dní, v ni­chž jste pro­zkou­máva­li zem. Z každého z těch čtyřiceti dní se stane rok, abys­te po­zna­li mou ne­li­bost. 35 To říkám já, Hos­po­din. Tak­to naložím s ce­lým tím­to zlým sro­cením, které se pro­ti mně sro­ti­lo: zde na této pouš­ti do po­sledního pomřou!“ 36 Muži, které Mo­jžíš vy­s­lal pro­zkou­mat zem a kteří o ní po svém návra­tu roz­náše­li po­mlu­vy (čímž podní­ti­li ce­lou obec k re­ptání pro­ti Mo­jžíšovi), 37 me­zi­tím zemře­li. Všech­ny, kdo o té zemi roz­nes­li hanebnou po­mlu­vu, za­sáh­la před Hos­po­di­nem náhlá rá­na. 38 Z těch, kdo šli pro­zkou­mat zem, zůstal naživu jen Káleb, syn Jefunův, a Jo­zue, syn Nunův. Marný pokus dobýt Kanaán39 Jakmi­le Mo­jžíš všech­na ta slova vy­ří­dil synům Iz­rae­le, lid se dal do ve­likého nářku. 40 Časně ráno pak vsta­li a vy­da­li se vzhů­ru k hor­ské­mu hře­benu se slovy: „Ano, zhřeši­li jsme, ale teď jsme připra­veni! Vy­razí­me k mís­tu, které nám Hos­po­din slíbil.“ 41 Mo­jžíš ale ře­kl: „Pro­č znovu přestu­pujete Hos­po­dinův roz­kaz? Nemůžete uspět! 42 Ne­vy­rážej­te, vž­dyť mezi vá­mi není Hos­po­din a vaši ne­přá­te­lé vás po­razí! 43 Amale­kov­ci a Kananej­ci se po­staví pro­ti vám a padnete mečem, pro­tože jste se od­vrá­ti­li od Hos­po­di­na a přesta­li jej následovat. Hos­po­din s vá­mi nebude.“ 44 Přesto se opo­váži­li vy­razit k hor­ské­mu hře­benu, ačko­li Truh­la Hos­po­di­novy smlou­vy ani Mo­jžíš ne­opusti­li tá­bor. 45 Amale­kov­ci a Kananej­ci, kteří v těch horách byd­le­li, tedy se­stou­pi­li, udeři­li na ně a bili je až k Chor­mě.