Bible21 › Numeri › 11

Numeri

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24
• 25
• 26
• 27
• 28
• 29
• 30
• 31
• 32
• 33
• 34
• 35
• 36

Těžkosti1 Lid si pak před Hos­po­di­nem za­čal stěžovat na těžkosti. Když to Hos­po­din us­lyšel, vzplanul hněvem. Hos­po­dinův oheň vy­šle­hl pro­ti nim a po­hl­til okraj tá­bo­ra. 2 Lid tedy vo­lal k Mo­jžíšovi, a když se Mo­jžíš mod­lil k Hos­po­di­nu, oheň uha­sl. 3 To místo na­zva­li Tabe­ra, Spáleniště, ne­boť tam pro­ti nim vy­šle­hl Hos­po­dinův oheň. Vzpoura kvůli masu4 Chát­ry při­míšené k nim se pak zmo­cni­la lačnost. Synové Iz­rae­le se k nim připo­ji­li a dali se znovu do pláče: „Kdo nás na­kr­mí ma­sem? 5 Vzpo­míná­me na ry­by, které jsme v Egyptě jedli za­dar­mo, na okurky a me­lou­ny, na pórek, ci­bu­li a čes­nek. 6 Teď má­me jen vy­prahlé krky a v do­hle­du nic než ta mana!“ 7 Mana byla jako se­meno ko­ri­a­n­d­ru a barvou připo­mína­la vonnou prys­kyřici. 8 Lid ji vy­cházel sbírat, po­tom ji mle­li ručním mlýnkem nebo drti­li v moždíři, vaři­li v hrn­ci nebo z ní pek­li chle­bové placky. Chuť mě­la šťavna­tou jako čer­stvý olej. 9 Když na tá­bor v noci pa­da­la ro­sa, mana pa­da­la s ní. 10 Mo­jžíš tedy slyšel, jak lid pláče, každý u vcho­du do svého stanu, je­den rod za druhým. Hos­po­din vzplanul ve­likým hněvem. Mo­jžíš byl z toho nešťastný 11 a ře­kl Hos­po­di­nu: „Pro­č jsi na svého služebníka tak zlý? Čím jsem se ti zne­lí­bil, žes mne ob­těžkal ce­lým tím­to li­dem? 12 Byl jsem to já, kdo je všech­ny počal? Byl jsem to já, kdo ten lid zplo­dil, že mi říkáš: ‚Nes jej v náručí, jako nosí chůva ne­mluvně‘? Jak je mám vést do země, kte­rou jsi s přísahou slí­bil je­jich ot­cům? 13 Kde mám vzít maso pro vše­chen ten­to lid? Vž­dyť na mě s pláčem naléhají: ‚­Dej nám ma­so, chce­me jíst!‘ 14 Sám je všech­ny ne­u­ne­su, je to nad mé síly! 15 Chceš-li se mnou jednat tak­to, pro­kaž mi pro­sím las­kavost a radě­ji mě za­bij. Už se ne­mo­hu dívat na své neštěstí!“ 16 Hos­po­din Mo­jžíšovi ře­kl: „Shro­máž­di mi z iz­rael­ských stařešinů se­dm­desát mužů, které znáš jako stařeši­ny a správ­ce li­du. Vez­mi je ke Stanu setkávání, ať se tam po­staví s te­bou. 17 Já se­stoupím a budu tam s te­bou mlu­vit. Teh­dy vez­mu z Du­cha, který je na to­bě, a vložím jej na ně, aby nes­li břímě lidu s te­bou a ne­mu­sel jsi je nést sám. 18 Lidu řekni: Po­svěť­te se pro zítřek. Bu­dete jíst ma­so, ne­boť jste před Hos­po­di­nem naříka­li: ‚Kdo nám dá najíst ma­sa? To jsme se mě­li lépe v Egyptě!‘ Hos­po­din vás tedy na­kr­mí ma­sem. 19 Ne­bu­dete ho jíst je­den nebo dva dny, pět, deset nebo dvacet dní, 20 ale ce­lý měsíc. Po­le­ze vám z chřípí a zhnu­sí se vám, pro­tože jste za­vrh­li Hos­po­di­na, který je upro­střed vás, a naříka­li jste před ním: ‚Pro­č jsme jen ode­š­li z Egypta?‘“ 21 Mo­jžíš ale namí­tl: „­Lid ko­lem mě čítá šest set tisíc pěších, a ty říkáš: ‚Dám jim ma­sa, že bu­dou jíst ce­lý měsíc!‘ 22 Má se snad pro ně po­bít vše­chen brav a skot, aby mě­li dost? Mají se pro ně vy­lovit všech­ny ryby z moře, aby mě­li dost?“ 23 „Je na to snad Hos­po­di­nova ruka krátká?“ od­po­věděl Hos­po­din Mo­jžíšovi. „­Teď uvi­díš, zda se mé slovo při to­bě na­plní, nebo ne.“ 24 Mo­jžíš tedy vy­šel ven a vy­ří­dil Hos­po­di­nova slova li­du. Shro­máž­dil se­dm­desát stařešinů z lidu a po­stavil je oko­lo Stanu. 25 Teh­dy Hos­po­din se­stou­pil v ob­la­ku a mlu­vil s ním. Vzal z Du­cha, který byl na Mo­jžíšovi, a udě­lil jej těm se­dm­desá­ti stařešinům. Jakmi­le na nich Duch spoči­nul, pro­ro­kova­li, ale pak už nikdy. 26 Dva muži ovšem zůsta­li v tá­boře; je­den se jmenoval El­dad a druhý Medad. Pro­tože byli na se­z­na­mu, spoči­nul Duch i na nich (ačko­li ne­vy­š­li ke Stanu), a tak pro­ro­kova­li v tá­boře. 27 Je­den mlá­denec při­běhl a ozná­mil Mo­jžíšovi: „El­dad a Medad pro­ro­kují v táboře.“ 28 Jo­zue, Nunův syn, který byl od mládí Mo­jžíšovým po­mo­cníkem, na to ře­kl: „­Mo­jžíši, pane můj, za­braň jim v tom!“ 29 Mo­jžíš mu od­po­věděl: „­Ty kvů­li mně žár­líš? Kéž by vše­chen Hos­po­dinův lid byli pro­ro­ci! Kéž by jim Hos­po­din udě­lil svého Ducha!“ 30 A tak se Mo­jžíš se stařeši­ny Iz­rae­le vrá­til do tá­bo­ra. 31 Vtom se zve­dl vítr od Hos­po­di­na, přivál od moře křepelky a za­sypal jimi tá­bor ze všech stran, na je­den den ces­ty ši­roko dale­ko, do výše ko­lem dvou lok­tů od země. 32 Lid pak byl ce­lý den a ce­lou noc a ce­lý násle­dující den na no­hou a sbíral křepelky. Kdo na­sbíral nejméně, měl jich deset cho­merů, takže si je roz­pro­stře­li po ce­lém tá­boře. 33 Ještě mě­li maso v zu­bech, ještě ho ani ne­rozžvýka­li, když Hos­po­din vzplanul pro­ti lidu hněvem a udeřil na lid přetěžkou ranou. 34 To místo pak do­stalo jméno Kib­rot-ha­taava, Hro­by lačnosti, ne­boť tam po­hř­bi­li lidi pro­padlé lačnosti. 35 Z Kib­rot-ha­taavy pak lid vy­táhl do Chace­ro­tu a v Chace­ro­tu zůsta­li.