Bible21 › Kazatel › 6

Kazatel

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12

Duše zůstává hladová1 Je hroz­ná věc, kte­rou jsem vi­děl pod slun­cem a která těžce do­léhá na li­di: 2 Bůh něko­mu do­pře­je bo­hatství, jmění i slávu, takže mu v živo­tě ne­chybí nic, nač si vzpo­mene. Bůh mu však ne­dovo­lí těch věcí užít – ne­chá je užívat něko­mu cizí­mu. Jak je to marné a bo­lestné! 3 Kdy­by měl člověk tře­ba sto dětía dožil se velké spousty let, kdyby však v živo­tě ne­za­ku­sil štěstía na­ko­nec neměl ani hrob, pak říkám, že i po­tracené dítěje šťastnější než on! 4 Přišlo na­z­mar a ve tmě zmizí, jeho jméno zůstane skryto v tmách, 5 ne­vi­dí slun­ce a o ničem neví, narozdíl od něj má ale klid. 6 Kdy­by ten člověk žil dva­krát tisíc let, kdyby však štěstí ne­zažil – což všich­ni tam­též nemíří? 7 Veškeré pach­tění má na­sy­tit lid­ská ús­ta, duše však přesto zůstává hla­dová. 8 Ja­kou má výho­du moud­rý před hlupákem? K če­mu je chudá­kovi, že ví, jak se chovat před lid­mi? 9 Lepší je, co je vi­dět oči­ma, než to, za čím duše utíká. I to je však marnost a hon­ba za větrem. 10 Vše, co se děje, už bylo po­jmenováno, dávno je zná­mo, jak na tom člověk je – s tím, kdo je silnější, nemůže sou­peřit. 11 Čím více slov, tím větší marnost! Co z toho vše­ho člověk má? 12 Kdo ví, v čem spočívá lid­ské štěstí v těch pár dnech marného živo­ta, který po­mi­ne jako stín? Kdo člověku po­ví, co se bude dít pod slun­cem, až on tu ne­bu­de?