Bible21 › Kazatel › 2

Kazatel

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12

Nic jsem si neodepřel1 Po­mys­lel jsem si: Vzhů­ru, měl bych vy­zkoušet ra­dovánky! Užij si pře­ce blahobyt! A hle – i to je marnost. 2 O smí­chu jsem ře­kl: Po­ma­tenost! O ra­dovánkách: K če­mu to? 3 Roz­ho­dl jsem se hol­dovat vínu a osvo­jit si ztřeštěnost, na­dále se však v srd­ci ří­dit moud­rostí, abych zjistil, v čem spočívá lid­ské štěstí v těch pár dnech živo­ta pod ne­bem. 4 Pro­to jsem podnikal nemálo věcí: Vystavěl jsem si paláce, vysázel jsem si vi­nice. 5 Za­kládal jsem parky a zahrady, plnil je stro­my s roz­ličným ovo­cem. 6 Zbu­doval jsem si vodní nádrže, zavlažoval z nich háje se stromky. 7 Poří­dil jsem si ot­ro­kyně a otroky, měl jsem do­sta­tek do­mácí čeledi. Vlastnil jsem stáda do­bytka i ovcí, měl jsem jich víc než v Je­ruzalémě kdo dřív. 8 Shro­máž­dil jsem stříb­ra i zla­ta hromady, poklady králů, pokla­dy mno­ha krajin. Opatřil jsem si zpěváky a také zpěvačky, lidských rozkoší jsem užil s množstvím konku­bín. 9 Stal jsem se slovutným a předčil jsem všech­ny, kdo byli v Je­ruzalémě pře­de mnou; má moud­rost mi stále byla po boku. 10 Nač padlo mé oko, nic jsem si ne­o­de­přel, žádné ra­dosti jsem se ne­vy­hnul. Všech­no to pach­tění mi přináše­lo ra­dost – je­di­nou odměnu za všech­no pach­tění. Omrzel mě život11 Pak jsem se ohlé­dl na všech­no své počínání, na všech­no pach­tění, jímž jsem se za­býval: Hle, vše je marnost a hon­ba za větrem! Není nic smys­lu­plného pod slun­cem! 12 Za­měřil jsem se na to, abych po­sou­dil moud­rost a také hloupost a třeštění. (Co asi zmůže králův následník? Ne více než jeho před­chůd­ci!) 13 Vi­děl jsem, že moud­rost je lepší než hloupost, tak jako je svět­lo lepší než temno­ta. 14 „­Moudrý má oči otevřené, hlupák však bloudí v tmách.“ Nyní ale sám po­znávám, že stejný osud čeká oba dva! 15 Čeká-li mě i hlupáka týž osud, říkám si, nač je mi vůbec to­lik moud­rosti? A tak jsem usou­dil, že i to je marnost. 16 Po moud­rém ani hloupém památka ne­po­trvá věčně. Vše mi­nulé se v bu­dou­cnu za­po­mene – jak moud­rého, tak hlupáka čeká smrt. 17 Pro­to mě omrzel ten­to život; ne­líbí se mi vůbec nic pod slun­cem. Všech­no je marnost a hon­ba za větrem! 18 Omrze­lo mě všech­no to pach­tění, kterým se pach­tím pod slun­cem a které po mně zdědí můj následník. 19 Kdo ví, zda bude moud­rý, ane­bo bláhový? Tak či tak získá vše, pro co jsem se lopotně pach­til a nač jsem vy­naložil svou moud­rost pod slun­cem. I to je marnost. 20 Došel jsem k zoufal­ství nad vším tím pach­těním, jímž jsem se pach­til pod slun­cem! 21 Někdo se pach­tí moud­ře a zručně, svůj úspěch však odkáže to­mu, kdo se s tím ne­pach­til. I to je marnost a hroz­ná věc. 22 K če­mu je člověku všech­no to pach­tění, všech­no to usi­lování, kterým se pach­tí pod slun­cem? 23 Po všech­ny dny za­kouší mu­ka, trápí se při všem, čím se za­bývá, takže ani v noci nemá klid. I to je marnost. 24 Je snad pro člověka něco lepšího než jíst a pít a při svém pach­tění se po­těšit? Vi­dím však, že i to po­chází z ruky Boží. 25 Vž­dyť kdo by bez něj mohl jíst a vše­ho užívat? 26 Svého ob­líben­ce Bůh ob­daří moud­rostí, umem a ra­dostí; hříšníku ale svěří úkol hro­ma­dit a ku­pit, co po­tom mu­sí za­ne­chat Boží­mu ob­líben­ci. I to je marnost a hon­ba za větrem.