Bible21 › Joel › 2

Joel

• 1
• 2
• 3
• 4

Strašlivé vojsko1 Ať na Si­o­nu trou­bí polnice, na mé svaté hoře po­plach vyhlaste! Všichni obyva­te­lé země ať se třesou, neboť při­chází Hos­po­dinův den! Ano, blíží se 2 temný a chmurný den, den za­halený soumrakem! Jako se úsvit roz­lévá po horách, blíží se ve­liká a mo­cná armáda, jaká odpradáv­na nikdy ne­bylaa navěky už ne­bu­de žádná podobná: 3 Před nimi sžírající oheň, za nimi pla­men plápolá. Před nimi zem jak za­hra­da Eden, za nimi zpustošená pusti­na – uniknout není kam! 4 Na­po­hled se podo­bají koním, řítí se vpřed jak oři váleční. 5 Racho­tí jako jíz­da s vozy, skáčou přes hor­ské vrcholy. Hučí, jako když slá­mu hl­tají plameny, jako mo­cné voj­sko seřazené do bitvy. 6 Před nimi se chvějí národy, ve tváři blednou zděšením. 7 Řítí se vpřed jako vojáci, jako hr­di­nové útočí na hradby;směru se drží každý z nich, ze své dráhy se ne­od­chýlí. 8 Je­den do druhého nevráží, každý sle­duje svůj cíl, a i když na obranu narazí, neřídne je­jich šik. 9 Na město se vrhají, řítí se na hradby, šplhají na domy, vnikají okny jako zlodě­ji. 10 Před nimi země třese se i samo nebe se mu­sí chvět; slunce a měsíc za­tmí se a zmizí záře hvězd. 11 Hos­po­din sám pak burácív če­le své armády;jeho tá­bor je obrovský, řipraven plnit jeho rozkazy. Veliký, vskutku hroz­ný je Hos­po­dinův den! Kdo jej může snést? Roztrhněte svá srdce12 A pro­to ještě teď, praví Hospodin, vraťte se ke mně ce­lým srd­cem svým, s po­stem, pláčem a truch­lením! 13 Roz­trh­ně­te svá srdce, a ne pláště své, k Hos­po­di­nu, své­mu Bo­hu, vrať­te se; je pře­ce mi­lostivý a soucitný, nesmírně trpě­livý, vel­mi las­kavýa který od zla upouští. 14 Kdo ví? Tře­ba se roz­mys­lí, po­hnut lítostí, a požeh­nání nám zanechá, aby zas byly moučné obě­ti a ú­lit­bypro Hos­po­di­na, vaše­ho Bo­ha. 15 Ať na Si­o­nu trou­bí polnice, vyhlaste půst, všechny svo­lej­te! 16 Shro­máždě­te lid, posvěťte shromáždění, sezvěte starce, shromážděte dě­ti i malé kojence. Ženich ať vy­jde z ložnice a ne­věs­ta ze svého poko­je. 17 Kněží, kteří Hos­po­di­nu sloužíte, plačte mezi síní a oltářem! Proste: „Ušetři, Hos­po­di­ne, svůj lid, nevydávej po­smě­chu své dědictví, ať nejsou poře­ka­dlem pro pohany! Proč se má ří­kat mezi národy: ‚Jejich Bůh? Co je s ním?‘“ Hospodin se slituje18 Hos­po­din se pak roz­hor­lí pro svou zema nad svým li­dem se sli­tuje. 19 Hos­po­din své­mu lidu odpoví: „Hle, po­sílám vám obilí, víno a olej do sytosti! Nevydám vás už nikdy vícpo­smě­chu mezi po­ha­ny. 20 Se­verní voj­sko od vás vy­ženudale­ko na vy­prahlou pusti­nu – je­ho přední voj do Moře mrtvého, zadní pak do Středozemního; a vzejde z něho smrad a puch.“ Ano, on vy­ko­nal věci ve­liké, 21 ne­boj se, země, jásej a ra­duj se! Hospodin vy­ko­nal věci ve­liké, 22 ať už se ne­bo­jí polní zvěř! Širé pas­t­vi­ny zas bu­dou zelené, stromy po­ne­sou své ovo­ce a fí­kovník s révou vy­dají uži­tek. 23 Synové Si­o­nu, jásejte, v Hos­po­di­nu, svém Bo­hu, se radujte, neboť vám dá déšť, jak se patří, vylije na vás li­ják vydatný, podzimní i jarní, jako dřív. 24 Tvá hum­na bu­dou plná obilí, tvé lisy bu­dou to­nout ve vínu a ole­ji. 25 Na­hradím vám roky, jež sežraly kobylky, larvy, ponravy i hou­senky – mé ve­liké vojsko, které jsem na vás vy­pravil. 26 Bu­dete jíst a jíst až do sytostia jméno Hos­po­di­na, svého Bo­ha, velebit, toho, jenž pro vás koná zázraky: Můj lid už navěky ne­do­jde po­tu­py! 27 A teh­dy po­zná­te, že já jsem v Izraeli, že váš Bůh jsem já, Hospodin, a žádný jiný není. Můj lid už navěky ne­do­jde po­tu­py!