Bible21 › Jakub › 4

Jakub

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5

Pokorné zahrne milostí1 Odkud po­cházejí boje a svá­ry mezi vá­mi? Ne­působí je snad vaše choutky, které se ve vás pe­rou? 2 Dych­tí­te, ale nemá­te, vraždí­te a závi­dí­te, ale nemůžete do­sáhnout, bo­jujete a válčí­te, ale nemá­te, pro­tože ne­pro­sí­te. 3 Pro­sí­te, ale ne­do­stává­te, pro­tože pro­sí­te zle, abys­te uspoko­ji­li své vlastní choutky. 4 Vy ne­věrníci! Ne­ví­te, že přá­tel­ství se svě­tem zna­mená ne­přá­tel­ství s Bo­hem? Kdoko­li se roz­hodne být pří­te­lem svě­ta, stává se Božím ne­pří­te­lem. 5 Ane­bo si mys­lí­te, že Písmo mluví na­prázdno? Copak Duch, který v nás pře­bývá, vede k ne­vraživosti? 6 Naopak, nabízí úžasnou mi­lost! Říká přece: „Bůh se staví pro­ti pyšným, pokorné ale za­hrne milostí.“ 7 Pod­dej­te se tedy Bo­hu. Vze­přete se ďáblu a uteče od vás, 8 při­bliž­te se Bohu a při­blíží se vám. Umyj­te své ru­ce, hříšníci, a očis­tě­te svá srd­ce, vy, kdo má­te dvoja­kou my­sl. 9 Dej­te se do bědování, truchlete a plač­te! Váš smích ať se ob­rátí v nářek a vaše ra­dost v sklíčenost. 10 Pokoř­te se před Pánovou tváří a on vás po­výší. Tři varování11 Bratři, ne­po­mlou­vej­te jedni druhé. Kdo po­mlou­vá nebo soudí svého bra­t­ra, po­mlou­vá a soudí Zákon. Pokud soudíš Zákon, přestal jsi být plni­te­lem Záko­na a stal ses jeho soud­cem. 12 Záko­nodárce a soud­ce je ale jen je­den! On může za­chránit i zničit. Kdo vůbec jsi, že soudíš svého bližního? 13 A teď vy, kdo říká­te: „Dnes nebo zít­ra se vy­praví­me do tam­to­ho měs­ta. Stráví­me tam rok a vy­dělá­me si ob­cho­dem“ – 14 vy pře­ce ani ne­ví­te, co bude zít­ra! Co je váš život? Nic než pá­ra. Na chvilku se ukáže a pak mizí. 15 Radě­ji má­te říci: „Dá-li Pán a bu­de­me živí, udělá­me to či ono.“ 16 Vy se ale chlu­bí­te ve své namyšlenosti. Všech­no ta­kové chlu­bení je zlé. 17 Umět jednat správně, ale ne­jednat je hřích.