Bible21 › Genesis › 43

Genesis

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24
• 25
• 26
• 27
• 28
• 29
• 30
• 31
• 32
• 33
• 34
• 35
• 36
• 37
• 38
• 39
• 40
• 41
• 42
• 43
• 44
• 45
• 46
• 47
• 48
• 49
• 50

Budou jíst se mnou1 V zemi panoval krutý hlad. 2 Když spo­tře­bova­li zrní, které přivez­li z Egyp­ta, ře­kl jim je­jich otec: „Jdě­te nám tam znovu kou­pit něco k jídlu.“ 3 Juda mu od­po­věděl: „­Ten muž nás přísně va­roval: ‚Ne­choď­te mi na oči bez svého bratra!‘ 4 Pošleš-li s ná­mi naše­ho bra­t­ra, půjde­me ti kou­pit jídlo. 5 Ne­pošleš-li ho, ne­půjde­me. Ten muž nám pře­ce ře­kl: ‚Ne­choď­te mi na oči bez svého bratra!‘“ 6 Iz­rael zvo­lal: „Pro­č jste mi to­lik ublíži­li? Pro­č jste tomu muži řek­li, že má­te dalšího bratra?“ 7 Od­po­vědě­li: „­Ten muž se po­drobně vy­ptával na nás i na naši ro­di­nu: ‚Ži­je ještě váš otec? Má­te ještě dalšího bratra?‘ Pod­le toho jsme mu od­po­vída­li. Jak jsme moh­li vědět, že řekne: ‚Přiveď­te svého bra­t­ra sem‘?“ 8 Juda teh­dy své­mu otci Iz­rae­lovi navr­hl: „Poš­li toho chlap­ce se mnou. Nech nás vstát a jít, ať zůstane­me naživu a ne­zemře­me my ani ty ani naše dě­ti! 9 Já se za něj za­ručím, ode mě ho vy­ža­duj! Ne­přive­du-li ho k to­bě a ne­po­stavím ho před te­bou, ať za to před te­bou nesu věčnou vi­nu. 10 Kdybychom ne­o­tá­le­li, urči­tě bychom se už dva­krát vrátili!“ 11 Je­jich otec Iz­rael jim na­ko­nec ře­kl: „Ať se stane, co se mu­sí stát. Udě­lej­te to­hle: Naber­te do svých měchů nej­vybranější plo­dy země a odnes­te je tomu muži jako dar: něco balzá­mu, něco me­du, vonné prys­kyřice a myrhy, také pis­tácie a man­dle. 12 Vez­mě­te s se­bou dvojnásob stříb­ra, i to vrácené navrch vašich vaků, a odnes­te to s se­bou zpět – snad šlo o omyl. 13 Vez­mě­te si i svého bra­t­ra. Vstaň­te a vrať­te se k tomu muži. 14 Kéž vám u něj Vše­mo­hou­cí Bůh do­pře­je sli­tování, aby s vá­mi pro­pustil vaše­ho dalšího bra­t­ra i Ben­jamí­na. A já, mám-li při­jít o sy­ny, ať o ně přijdu!“ 15 Vza­li tedy s se­bou kro­mě daru také dvojnásob stříb­ra a Ben­jamí­na. Vsta­li, ode­š­li do Egyp­ta a stanu­li před Josefem. 16 Když s nimi Josef uvi­děl Ben­jamí­na, ře­kl správ­ci svého do­mu: „Od­veď ty muže do paláce, po­raz do­bytče a připrav je. Ti muži dnes bu­dou obědvat se mnou.“ 17 Ten uči­nil, jak Josef ře­kl, a od­ve­dl je do Josefova paláce. 18 Když ale uvi­dě­li, kam je vedou, po­le­ka­li se a říka­li si: „Urči­tě nás sem dal od­vést kvů­li tomu stříb­ru, vrácené­mu prve do našich vaků. Teď se na nás vrh­ne, na­padne nás a vez­me nás do ot­ro­ctví i s naši­mi osly!“ 19 Ještě na nádvoří tedy přistou­pi­li ke správ­ci Josefova domu a pro­mlu­vi­li k ně­mu: 20 „Odpu­sť, pane, oprav­du jsme sem prve přiš­li na­kou­pit jídlo. 21 Když jsme cestou zpět mě­li no­covat, otevře­li jsme své vaky a hle, stříbro každého z nás leže­lo navrchu v jeho vaku – naše stříbro v plné váze! Pro­to jsme je teď při­nes­li s se­bou. 22 Při­nes­li jsme ještě další stříbro na nákup jíd­la. Ne­ví­me, kdo nám to stříbro dal do vaků!“ 23 On však ře­kl: „Buď­te klidní, ne­boj­te se. Ten poklad vám dal do vaků váš Bůh, Bůh vaše­ho ot­ce. Vaše stříbro jsem do­stal v pořádku.“ Načež k nim přive­dl Ši­me­o­na. 24 Po­té je uve­dl do Josefova paláce, dal jim vodu na umytí no­hou a je­jich os­lům dal ob­rok. 25 Slyše­li, že tam mají obědvat, a tak připravi­li svůj dar, než Josef v po­ledne při­jde. 26 A když Josef přišel do­mů, pře­dloži­li mu ten dar, který mě­li s se­bou, a klaně­li se mu až k ze­mi. 27 Ze­ptal se jich, jak se jim daří, a ře­kl: „Jak se daří vaše­mu staré­mu ot­ci, o němž jste vy­právě­li? Ži­je ještě?“ 28 Od­po­vědě­li: „Naše­mu ot­ci, tvé­mu služebníku, se daří dobře, ještě žije.“ Teh­dy pad­li na ko­le­na a klaně­li se mu. 29 On po­zve­dl oči a spatřil svého bra­t­ra Ben­jamí­na, syna své matky. Ze­ptal se: „Je to­hle váš nejmladší bra­tr, o němž jste mi vyprávěli?“ Po­tom ře­kl: „Kéž je ti Bůh mi­lostiv, synu!“ 30 Nato Josef od­spě­chal, ne­boť byl náklonností ke své­mu bra­t­rovi po­hnut až k slzám. Šel do svého poko­je a tam pla­kal. 31 Pak si umyl tvář, vy­šel ven a s přemáháním ře­kl: „­Podávej­te jídlo!“ 32 Podáva­li tedy zvlášť pro něj, zvlášť pro ně a zvlášť pro Egypťa­ny, kteří jedli s ním. (Egypťané to­tiž ne­mo­hou jíst s Hebre­ji – je to pro ně ohavnost.) 33 Bratři před ním sedě­li v přes­ném pořadí, od prvo­ro­zeného až po nejmladšího, a s úža­sem hledě­li je­den na druhého. 34 Ne­chal jim podávat čestné porce ze svého sto­lu a Ben­jamínova porce byla pětkrát větší než porce všech ostatních. A tak hodova­li a hojně se s ním na­pi­li.