Bible21Genesis42

Genesis

Jste špehové1 Když Jákob uvi­děl, že v Egyptě je zrní, ře­kl svým synům: „Co se na sebe jen tak dívá­te? 2 Slyšel jsem, že v Egyptě je zrní. Jdě­te a nějaké tam pro nás na­kup­te, ať zůstane­me naživu a nezemřeme!“ 3 A tak šlo deset Josefových bra­trů do­lů do Egyp­ta na­kou­pit obi­lí. 4 Ale Ben­jamí­na, Josefova vlastního bra­t­ra, Jákob s bra­t­ry ne­po­slal. Ře­kl si to­tiž: „A­by se mu snad ne­při­ho­di­lo něco zlého.“ 5 Iz­rae­lovi synové přiš­li na­kou­pit zrní spo­lu s jiný­mi příchozí­mi, ne­boť v kanaán­ské zemi byl hlad. 6 Pro­tože nej­vyšším zem­ským správ­cem byl Josef a byl to on, kdo pro­dával zrní vše­mu li­du, Josefovi bratři přiš­li k ně­mu a klaně­li se tváří k ze­mi. 7 Josef své bra­t­ry po­znal na první po­hled. Choval se k nim však jako cizí a mlu­vil s nimi tvrdě. „Odkud jste přišli?“ ze­ptal se jich. „Z kanaán­ské země,“ od­po­vědě­li, „abychom na­kou­pi­li jídlo.“ 8 Josef své bra­t­ry po­znal, ale oni ho ne­po­zna­li. 9 Josef si pa­ma­toval sny, které o nich měl, a tak jim ře­kl: „Jste špe­hové! Přiš­li jste pro­zkou­mat sla­bi­ny země!“ 10 Od­po­vědě­li mu: „Niko­li, pane, tvo­ji služebníci přiš­li na­kou­pit jídlo! 11 Všich­ni jsme synové jedno­ho muže, jsme slušní li­dé. Tvo­ji služebníci nikdy ne­by­li špehové!“ 12 On však ře­kl: „Ne! Přiš­li jste si pro­hlédnout sla­bi­ny země!“ 13 Od­po­vědě­li: „Tvo­ji služebníci jsou bratři. Bývalo nás dvanáct synů jedno­ho muže v kanaán­ské ze­mi; nejmladší je právě doma s naším ot­cem a je­den – ten už není.“ 14 Josef pokračoval: „Jak jsem ře­kl: Jste špe­hové! 15 Pro­to si vás pro­věřím. Ja­kože je fa­rao živ, ne­vy­jdete od­sud, dokud sem ne­při­jde váš nejmladší bra­tr! 16 Pošlete jedno­ho z vás, aby vaše­ho bra­t­ra vy­zve­dl. Vy za­tím bu­dete uvězněni, aby se ověři­la vaše slova a ukázalo se, zda jste říka­li prav­du. A pokud ne, ja­kože je fa­rao živ, jste špehové!“ 17 A tak je ne­chal na tři dny za­vřít do vězení. 18 Třetího dne jim Josef ře­kl: „Jsem bo­ha­bojný člověk. Když udělá­te, co říkám, bu­dete žít. 19 Když jste tak slušní, zůstane v tom­to vězení jen je­den z vás. Vy ostatní jdě­te a při­nes­te svým ro­dinám zrní k za­hnání hla­du. 20 Přiveď­te však ke mně svého nejmladšího bra­t­ra! Tak se vaše slova ověří a nezemřete.“ S tím sou­hla­si­li. 21 Je­den druhé­mu teh­dy za­ča­li ří­kat: „Běda! Pro­vi­ni­li jsme se na svém brat­ru! Vi­dě­li jsme ho ve smr­telné úzkosti, když nás pro­sil o mi­lost, ale ne­ch­tě­li jsme slyšet. To pro­to jsme teď v úzkých!“ 22 Ru­ben se ozval: „Copak jsem vám neříkal: Ne­u­b­ližuj­te tomu dítě­ti? Jenže jste ne­ch­tě­li slyšet, a tak teď pyká­me za jeho krev!“ 23 Josef s nimi mlu­vil skrze tlu­močníka, a tak ne­vědě­li, že jim ro­zumí. 24 V tu chví­li se od nich od­vrá­til a roz­pla­kal se. Po­tom se k nim vrá­til, pro­mlu­vil s ni­mi, vy­bral z nich Ši­me­o­na a před je­jich oči­ma ho spoutal. 25 Po­tom přikázal, ať jim na­plní mě­chy obi­lím, každé­mu z nich ať do pyt­le vrátí jeho stříbro a dají jim také jídlo na ces­tu. Tak se k nim za­choval. 26 Naloži­li tedy zrní na osly a ode­š­li. 27 Když mě­li cestou no­covat, je­den z nich otevřel svůj py­tel, aby dal své­mu oslu ob­rok, a vtom uvi­děl své stříbro: leže­lo navrchu v jeho va­ku! 28 „Mé stříbro je zpátky!“ zvo­lal ke svým bra­trům. „Je pří­mo v mém vaku!“ Hrůzou se v nich za­stavi­lo srd­ce. Je­den druhého se ro­ze­chvěle pta­li: „Co nám to Bůh dělá?“ 29 Když pak přiš­li ke své­mu otci Jáko­bovi do kanaán­ské země, vy­právě­li mu všech­no, co je po­tkalo: 30 „­Ten muž, pán té země, s ná­mi mlu­vil tvrdě. Po­važoval nás za špe­hy, 31 ale my jsme mu řek­li: ‚Jsme slušní li­dé, nikdy jsme ne­by­li špe­hové! 32 Bývalo nás dvanáct bra­trů, synů naše­ho ot­ce. Je­den už není a nejmladší je právě s naším ot­cem doma v kanaán­ské zemi.‘ 33 Ten muž, pán té země, nám však ře­kl: ‚U­vi­dí­me, zda jste slušní li­dé! Nech­te jedno­ho z vás u mne, vez­mě­te svým ro­dinám jídlo k za­hnání hla­du a jdě­te. 34 Přiveď­te však ke mně svého nejmladšího bra­t­ra! Tak se přesvědčím, že nejste špe­hové, ale slušní li­dé. Teh­dy vám vrátím vaše­ho bra­t­ra a bu­dete sem moci cho­dit nakupovat.‘“ 35 Za­ča­li vy­praz­dňovat své pyt­le a hle, každý ve svém pyt­li našel svůj váček s penězi! Když vi­dě­li ty váčky s penězi, do­sta­li strach – oni i je­jich otec. 36 Je­jich otec Jákob zvo­lal: „Připravi­li jste mě o sy­ny! Josef není, Ši­me­on není, a teď mi vez­mete Ben­jamí­na? ! To je pro mě příliš!“ 37 Ru­ben své­mu otci od­po­věděl: „Jest­liže ti ho ne­přive­du, za­bij mé dva sy­ny! Svěř ho do mých ru­kou a přive­du ti ho zpět.“ 38 On však ře­kl: „Můj syn s vá­mi ne­půjde! Jeho bra­tr je mr­tev a zůstal jen on sám. Kdy­by se mu na vaší cestě při­ho­di­lo něco zlého, přive­dete mé še­di­ny zár­mutkem do hrobu!“

Bible21Genesis42

Překlad „Bible21Klikněte pro další prěklady

Bible, překlad 21. století © 2009 BIBLION, o.s.
Použité s láskavým zvolením vydavateľa. Všetky práva vyhradené.

Bible21, King James Version, Ekumenický, Evanjelický, Roháček