Bible21 › Genesis › 32

Genesis

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24
• 25
• 26
• 27
• 28
• 29
• 30
• 31
• 32
• 33
• 34
• 35
• 36
• 37
• 38
• 39
• 40
• 41
• 42
• 43
• 44
• 45
• 46
• 47
• 48
• 49
• 50

Dvojí tábor1 Časně ráno Lában vstal, po­lí­bil své vnu­ky i dce­ry a požeh­nal jim. Po­tom ode­šel a vrá­til se do­mů. 2 Také Jákob ode­šel svou cestou a vtom se s ním setka­li Boží an­dělé. 3 Jakmi­le je Jákob uvi­děl, zvo­lal: „To je Boží tábor!“ A tak to místo na­zval Ma­chana­jim, Dvo­jí tá­bor. 4 Jákob pak před se­bou vy­pravil po­s­ly do země Seír, na edom­s­kou plani­nu, ke své­mu brat­ru Ezauovi 5 a přikázal jim: „­Po­věz­te mé­mu pánu Ezauovi: ‚To­to praví tvůj služebník Jákob: Po­býval jsem u Lába­na; tam jsem se až do­sud zdržoval. 6 Mám vo­ly, os­ly, brav, ot­roky i ot­ro­kyně a vy­pravil jsem po­s­ly, abych se ohlásil své­mu pánu, doufaje ve tvou laskavost.‘“ 7 Po­s­lové se pak vrá­ti­li k Jáko­bovi se slovy: „Š­li jsme k tvé­mu brat­ru Ezauovi, ale už ti jde na­pro­ti a je s ním čtyři sta mužů!“ 8 Na Jáko­ba padl ve­liký strach a úzkost. Roz­dě­lil své li­di, brav, skot i vel­blou­dy do dvou tá­borů, 9 ne­boť si po­mys­lel: „Při­jde-li Ezau k jedno­mu tá­bo­ru a po­bi­je ho, bude se ten druhý tá­bor moci zachránit.“ 10 Jákob zvo­lal: „­Bože mého otce Abraha­ma, Bože mého otce Izáka, Hos­po­di­ne, který jsi mi ře­kl: ‚Vrať se do své země a ke své­mu příbu­zen­stvu, a já způsobím, aby se ti ve­dlo dobře,‘ 11 nejsem ho­den vše­ho mi­lo­sr­den­ství a věrnosti, kte­rou jsi své­mu služebníku pro­kázal – vž­dyť jsem ten­to Jordán pře­kročil pou­ze s ho­lí, a teď jsou ze mne dva tá­bo­ry! 12 Vy­trh­ni mě pro­sím z ruky mého bra­t­ra, z ruky Ezaua, ne­boť se bo­jím, že při­jde a po­bi­je mě i matky s dět­mi. 13 Ře­kl jsi pře­ce: ‚­Jis­tě způsobím, aby se ti ve­dlo dobře, a učiním, že tvého se­mene bude jako mořského pís­ku, ne­spočetného pro své množství.‘“ 14 A když na tom místě strávil noc, vy­bral z to­ho, co zís­kal, dar pro svého bra­t­ra Ezaua: 15 200 koz a 20 koz­lů, 200 ov­cí a 20 be­ranů, 16 30 ko­jících vel­blou­dic s mláďa­ty, 40 krav a 10 býků, 20 oslic a 10 os­lů. 17 Svěřil je svým služebníkům, každé stádo zvlášť, a ře­kl jim: „Jdě­te pře­de mnou a mezi jednot­livý­mi stá­dy nech­te odstup.“ 18 Tomu vepře­du po­ručil: „Když se s te­bou setká můj bra­tr Ezau a ze­ptá se tě: ‚Ko­mu patříš a kam jdeš? A čí je to stádo před tebou?‘ 19 od­po­víš: ‚Tvého služebníka Jáko­ba. Po­sílá to jako dar mé­mu pánu Ezauovi a hle, sám jde za námi.‘“ 20 Také druhé­mu, třetí­mu i všem ostatním, kteří hna­li ta stáda, přikázal: „Ta­kovým způso­bem mluv­te k Ezauovi, až ho na­jdete: 21 ‚Hle, tvůj služebník Jákob jde za námi.‘ “ (Po­mys­lel si to­tiž: „U­smířím ho da­rem, který mě před­chází. Když se s ním po­tom setkám, snad mě přijme.“) 22 A tak šel dar před ním a on zůstal na noc v tá­boře. Tvé jméno bude Izrael23 V noci pak vstal a vzal své dvě že­ny, své dvě ot­ro­kyně a svých je­denáct synů a pře­bro­dil po­tok Jabok. 24 Vzal je a pře­ve­dl je přes po­tok; pře­ve­dl všech­no, co měl. 25 Teh­dy Jákob zůstal sám. Někdo s ním ale zápa­sil, až dokud ne­začalo svítat. 26 Když vi­děl, že ho ne­přemůže, udeřil ho do kyčelního klou­bu, takže se Jáko­bovi při tom zápa­su vy­mkl kyčel. 27 Teh­dy ře­kl: „Pu­sť mě, za­číná svítat!“ „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš!“ od­po­věděl Jákob. 28 „Jak se jmenuješ?“ ze­ptal se ho. „Jákob,“ od­po­věděl. 29 Na to mu ře­kl: „Tvé jméno už ne­bu­de znít Jákob, ale Iz­rael, Boží bo­jovník, ne­boť jsi zápa­sil s Bo­hem i s lid­mi a zvítězil jsi!“ 30 Jákob ho žádal: „­Po­věz mi pro­sím své jméno.“ On však od­po­věděl: „Pro­č se mě ptáš na jméno?“ A požeh­nal mu tam. 31 Jákob pak to místo na­zval Penuel, Boží tvář, ne­boť ře­kl: „Vi­děl jsem Boha tváří v tvář a byl jsem zachráněn!“ 32 A když mi­nul Penuel, za­záři­lo mu slun­ce; a kul­hal kvů­li té kyč­li. 33 (Pro­to synové Iz­rae­le až do dnešního dne ne­jedí sedací šla­chu u kyčelního klou­bu, pro­tože Jáko­ba udeřil do kyčelního klou­bu u sedací šla­chy.)