Bible21 › Genesis › 19

Genesis

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24
• 25
• 26
• 27
• 28
• 29
• 30
• 31
• 32
• 33
• 34
• 35
• 36
• 37
• 38
• 39
• 40
• 41
• 42
• 43
• 44
• 45
• 46
• 47
• 48
• 49
• 50

Zkáza Sodomy1 Večer do­razi­li ti dva an­dělé do Sodo­my. Lot seděl v sodom­ské bráně, a jakmi­le je spatřil, vstal a šel jim na­pro­ti. Poklo­nil se tváří k zemi 2 a ře­kl: „Snažně pro­sím, páni mo­ji, uchyl­te se do domu svého služebníka! Umyjete si no­hy, přeno­cujete, a až ráno vstanete, vy­dá­te se znovu na cestu.“ „To ne,“ od­po­vědě­li. „Přeno­cuje­me na tom­to prostranství.“ 3 Když však na ně vel­mi naléhal, uchý­li­li se k ně­mu a veš­li do jeho do­mu. Vy­stro­jil jim tedy hosti­nu a na­pe­kl ne­kvašené chle­by a oni jedli. 4 Ale než uleh­li, obklíči­li dům obyva­te­lé měs­ta, sodo­mští muži od mladíků až po starce, vše­chen lid ze všech stran. 5 „Kde jsou ti muži, co k to­bě přiš­li na noc?“ vo­la­li na Lo­ta. „Vyveď je k nám, ať si jich užijeme!“ 6 Lot k nim tedy vy­šel do vcho­du, za­vřel za se­bou dveře 7 a ře­kl: „Bratři mo­ji, ne­dě­lej­te pro­sím nic zlého! 8 Hle, mám dvě dce­ry, které ještě ne­po­znaly muže; vy­ve­du je k vám. Udě­lej­te s ni­mi, co se vám zlíbí, jen nic ne­dě­lej­te těm mužům – veš­li pře­ce pod ochranu mé střechy.“ 9 Oni však zvo­la­li: „Uhni stranou! Tenhle přis­těhovalec nám tu bude dělat soud­ce? Naloží­me s te­bou hůř než s nimi!“ Teh­dy se na Lota prud­ce vrh­li a chys­ta­li se vy­lo­mit dveře. 10 Ti dva však vy­strči­li ru­ce, vtáh­li Lota k sobě do domu a dveře zase za­vře­li. 11 A ty muže u vcho­du do do­mu, od nejmenších po nej­větší, rani­li slepo­tou, takže marně hleda­li vchod. 12 Po­tom ti dva Lo­tovi řek­li: „Ko­ho tu ještě máš – zetě, sy­ny, dce­ry? Ko­hoko­li máš ve městě, od­veď je od­sud, 13 ne­boť toto místo zničí­me. Je­jich křik se před Hos­po­di­nem tak rozmohl, že nás Hos­po­din po­slal, abychom je zničili.“ 14 Lot tedy šel pro­mlu­vit se svý­mi zeti, kteří si mě­li brát jeho dce­ry: „Vstaň­te a po­jď­te od­sud pryč, ne­boť Hos­po­din toto město zničí!“ Jeho zeťové si však mys­le­li, že žer­tu­je. 15 Když za­čalo svítat, an­dělé na Lota naléha­li: „Vstaň, vez­mi svou ženu a své dvě dce­ry, které tu jsou, aby tě ne­smetl trest to­ho­to města.“ 16 Když však otá­lel, vza­li ho ti muži za ruku a také jeho ženu i obě dce­ry, ne­boť se nad ním Hos­po­din smi­loval. Od­ve­dli ho ven a teprve za měs­tem ho pro­pusti­li. 17 Když ho ve­dli ven, je­den z nich ře­kl: „Utíkej o život! Ne­o­hlížej se a nikde na této rovině se ne­za­stavuj. Uteč do hor, abys ne­byl smeten.“ 18 Lot jim ale ře­kl: „Pro­sím ne, Pane můj! 19 Jsi ke své­mu služebníku ne­smírně las­kav. Pro­kázal jsi mi ve­liké mi­lo­sr­den­ství, když jsi mi za­chránil život. Já však ne­bu­du moci utéct do hor, a tak mne to neštěstí po­stih­ne a zemřu. 20 Po­hleď pro­sím, tam­to město je dost blízko, abych tam ute­kl, a je ma­ličké. Nech mě pro­sím utéct do něj – vž­dyť je tak malé – a zůstanu naživu.“ 21 On od­vě­til: „Hle, i v této věci jsem tě vy­s­lyšel; město, o němž jsi mlu­vil, ne­vy­dám zkáze. 22 Po­spěš si! Uteč tam, ne­boť ne­bu­du moci nic udělat, dokud tam nepřijdeš.“ (A pro­to se to město jmenuje Co­ar, Ma­ličké.) 23 Když Lot vešel do Co­a­ru, vy­cháze­lo nad zemí slun­ce. 24 A Hos­po­din dš­til na Sodo­mu a Go­mo­ru sí­ru a oheň; bylo to od Hos­po­di­na z ne­be. 25 Ona měs­ta s ce­lou okolní rovi­nou, se vše­mi obyva­te­li i se vším, co ros­te ze země, pro­padla zkáze. 26 Lo­tova že­na se však ohléd­la zpět a pro­měni­la se v solný sloup. 27 Druhého dne časně zrá­na Abraham ode­šel k mís­tu, kde před­tím stál před Hos­po­di­nem. 28 Když se podíval k Sodo­mě a Go­moře a na ce­lou tu rovi­nu, vi­děl, jak ze země stoupá kouř jako z pe­ce. 29 Tenkrát, když Bůh ničil měs­ta oné rovi­ny, pa­ma­toval na Abraha­ma a pro­pustil Lota zpro­střed zká­zy, jež za­chvá­ti­la měs­ta, v ni­chž Lot byd­lel. Lotovy dcery30 Lot po­tom z Co­a­ru ode­šel a byd­lel se svý­mi dvě­ma dce­ra­mi v horách, ne­boť se bál byd­let v Co­a­ru. Byd­lel tedy se svý­mi dvě­ma dce­ra­mi v jes­ky­ni. 31 Prvo­ro­zená jednou řek­la té mladší: „Náš otec je starý a v ce­lém kra­ji není nikdo, s kým bychom moh­ly otěhotnět běžným způso­bem. 32 Po­jď­me, opi­jme svého otce vínem a spě­me s ním, abychom za­chovaly símě naše­ho otce.“ 33 A tak té noci opi­ly svého otce vínem. Prvo­ro­zená šla spát se svým ot­cem, který nic ne­věděl, ani když uleh­la, ani když vsta­la. 34 Druhého dne pak prvo­ro­zená řek­la té mladší: „Hle, vče­ra v noci jsem spa­la se svým ot­cem. Opi­jme ho vínem také dnešní noc. Po­tom jdi a spi s ním, abychom za­chovaly símě svého otce.“ 35 I té noci tedy opi­ly svého otce vínem. Ta mladší s ním šla spát, on však nic ne­věděl, ani když uleh­la, ani když vsta­la. 36 Tak obě Lo­tovy dce­ry otěhotněly ze svého ot­ce. 37 Prvo­ro­zená pak po­ro­di­la syna a dala mu jméno Moáb, Z otce vzešlý. Ten je ot­cem Moáb­ských až do dnešního dne. 38 I ta mladší po­ro­di­la syna a dala mu jméno Ben-amí, Syn mého příbuzného. Ten je ot­cem Amon­ců až do dnešního dne.