Bible21 › Exodus › 16

Exodus

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24
• 25
• 26
• 27
• 28
• 29
• 30
• 31
• 32
• 33
• 34
• 35
• 36
• 37
• 38
• 39
• 40

Chléb z nebe1 Po­tom vy­táh­li z Eli­mu. V patnáctý den druhého měsíce po je­jich od­cho­du z Egyp­ta přiš­la ce­lá iz­rael­ská obec na poušť Sin ležící mezi Eli­mem a Si­najem. 2 Na pouš­ti pak ce­lá iz­rael­ská obec re­pta­la pro­ti Mo­jžíšovi a Áro­novi. 3 Synové Iz­rae­le před nimi naříka­li: „Pro­č jsme jen ne­zemře­li Hos­po­di­novou ru­kou v Egyptě? Tam jsme sedáva­li nad hrn­ci masa a jída­li chléb do sytosti! Vy jste nás ale od­ve­dli sem na poušť, jen abys­te ce­lé toto shro­máždění umoři­li hladem!“ 4 Teh­dy Hos­po­din Mo­jžíšovi ře­kl: „Hle, ne­chám na vás pršet chléb z ne­be! Lid bude každý den vy­cházet a sbírat, ko­lik po­tře­bují na ten den. Vy­zkouším, zda bu­dou žít pod­le mých po­kynů, či niko­li. 5 Až bu­dou šestého dne připravovat, co při­nes­li, ukáže se, že je toho dva­krát více, než ko­lik na­sbírají každý den.“ 6 Mo­jžíš a Áron tedy mlu­vi­li ke všem synům Iz­rae­le: „Večer po­zná­te, že vás z Egyp­ta vy­ve­dl Hos­po­din, 7 a ráno spatří­te Hos­po­di­novu slávu, ne­boť slyšel vaše re­ptání pro­ti Hos­po­di­nu. Vž­dyť kdo jsme my, že re­ptá­te pro­ti nám?“ 8 Mo­jžíš pokračoval: „Až vám Hos­po­din dá večer k jídlu maso a ráno chléb do sytosti, po­zná­te, že Hos­po­din slyšel vaše re­ptání pro­ti ně­mu. Kdo jsme my? Ne­re­ptá­te pro­ti nám, ale pro­ti Hospodinu!“ 9 Po­tom Mo­jžíš ře­kl Áro­novi: „Řekni ce­lé iz­rael­ské ob­ci: ‚Přistup­te před Hos­po­di­na, ne­boť slyšel vaše reptání.‘“ 10 A tak Áron mlu­vil k iz­rael­ské ob­ci, a když se ob­rá­ti­li k pouš­ti, hle, v ob­la­ku se tam ukáza­la Hos­po­di­nova sláva. 11 Hos­po­din pro­mlu­vil k Mo­jžíšovi: 12 „S­lyšel jsem re­ptání synů Iz­rae­le. Řekni jim: ‚Za sou­mra­ku bu­dete jíst maso a ráno se na­sytí­te chle­bem, abys­te po­zna­li, že já jsem Hos­po­din, váš Bůh.‘“ 13 Když na­stal večer, při­letěly křepelky a za­sypaly tá­bor. Ráno pak oko­lo tá­bo­ra pa­da­la ro­sa. 14 A když rosa přesta­la pa­dat, hle, na pouš­ti leže­lo cosi jako drobné lupínky, cosi jako drobné jíní na ze­mi. 15 Když to synové Iz­rae­le spatři­li, říka­li je­den druhé­mu: Man-hu („Co je to?“ ). Oprav­du ne­vědě­li, co to je. Mojžíš jim ře­kl: „To je ten chléb, který vám Hos­po­din dal za pokrm. 16 Hos­po­din přikázal to­to: ‚Na­sbírej­te si, ko­lik kdo po­tře­buje k jídlu, omer na oso­bu. Vez­mě­te pro každého, koho má­te ve stanu.‘“ 17 Synové Iz­rae­le tak tedy uči­ni­li a na­sbíra­li někdo více, někdo méně. 18 Po­tom to měři­li po ome­ru. Kdo na­sbíral hodně, tomu ne­pře­bylo, a kdo málo, neměl ne­do­sta­tek. Každý na­sbíral, ko­lik po­tře­boval k jídlu. 19 Mo­jžíš jim ře­kl: „Ať si z toho nikdo nene­chává na zítřek!“ 20 ale oni Mo­jžíše ne­po­s­lech­li. Něk­teří si něco ne­cha­li na zítřek, a to jim zčervivělo a za­smrádlo. Mo­jžíš se pro­to na ně hněval. 21 A tak to sbíra­li každé ráno, ko­lik kdo po­tře­boval k jídlu (ve slu­nečním žá­ru se to to­tiž roz­pouštělo). 22 Šestého dne se pak stalo, že toho pokr­mu na­sbíra­li dva­krát více – dva ome­ry na oso­bu. Všich­ni vůd­cové obce tedy přiš­li a ozná­mi­li to Mo­jžíšovi. 23 Ten jim ře­kl: „To je to, o čem Hos­po­din mlu­vil. Zít­ra bude den odpočinku, svatá so­bo­ta pro Hos­po­di­na. Na­peč­te, co se má péci, a uvař­te, co se má vařit. Všech­no, co zbu­de, si nech­te do záso­by na zítřek.“ 24 A tak si to ne­cha­li na zítřek, jak Mo­jžíš přikázal, a ne­za­smrádlo to ani v tom ne­by­li červi. 25 Teh­dy Mo­jžíš ře­kl: „Sněz­te to dnes, ne­boť dnes je Hos­po­di­nova so­bo­ta; dnes na poli nic nena­jdete. 26 Šest dní bu­dete sbírat, ale sedmého dne, v so­bo­tu, nic nebude.“ 27 Sedmého dne pak něk­teří z lidu vy­š­li sbírat, ale nic nenaš­li. 28 Teh­dy Hos­po­din Mo­jžíšovi ře­kl: „Jak dlouho bu­dete odmítat za­chovávat má přikázání a mé po­ky­ny? 29 Ne­chápete, že vám so­bo­tu dal Hos­po­din? Pro­to vám on sám dává šestého dne chléb na dva dny. Každý zůstaň­te, kde jste. V sedmý den ať nikdo nevychází.“ 30 A tak lid sedmého dne odpočíval. 31 Dům Iz­rae­le pak ten pokrm na­zval ma­na. Byl jako se­meno ko­ri­a­n­d­ru, bílý, a chutnal jako medový ko­láč. 32 Mo­jžíš ře­kl: „Hos­po­din přikázal to­to: Naber toho je­den omer, ať je to uchováno pro všech­na vaše poko­lení. Ať vi­dí pokrm, jímž jsem vás kr­mil na pouš­ti, když jsem vás vy­ve­dl z Egypta.“ 33 Áro­novi pak Mo­jžíš ře­kl: „Vez­mi džbán, na­plň jej ome­rem many a po­stav jej před Hos­po­di­na, ať je to uchováno pro všech­na vaše pokolení.“ 34 A tak jej Áron po­stavil před Tru­hlou svě­de­ctví, aby to bylo uchováno, jak Hos­po­din přikázal Mo­jžíšovi. 35 Synové Iz­rae­le jedli manu čtyřicet let, dokud ne­veš­li do země, v níž mě­li byd­let; tu manu jedli, dokud ne­přiš­li k hranicím kanaán­ské země. 36 (Omer je deseti­na efy.)