Bible21 › Deuteronomium › 32

Deuteronomium

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24
• 25
• 26
• 27
• 28
• 29
• 30
• 31
• 32
• 33
• 34

1 Na­s­lou­chej­te, ne­besa, ne­boť promluvím, poslechni, země, výroky úst mých. 2 Kéž se mé naučení lije jako déšť, kéž se jak rosa snáší moje řeč, kéž je jak sprška pro ze­leňa jako li­ják by­lině. 3 Jméno Hos­po­di­novo to­tiž pro­vo­lám – chval­te ve­lebnost naše­ho Bo­ha! 4 On je Ská­la! Jeho dílo je dokonalé, všechny jeho ces­ty pravé jsou. Věrný je Bůh, každé křiv­dy vzdálen, on je sprave­dlivý a upřímný! 5 Jeho ne­synové se ale zvrhli, zkažení jsou, zvrácený a zpustlý rod. 6 Takhle se Hos­po­di­nu odplácíte, lide ne­ro­zumný a nemoudrý? Copak on není tvůj Otec a Stvořitel, který tě uči­nil a upevnil? 7 Na dávné dny si teď vzpomeň, na lé­ta všech poko­lení myslete. Svého otce ptej se, poučí tě, svých stařešinů a po­ví ti: 8 Když Nej­vyšší usazoval národy, lidské syny když roz­místil na zemi, dle poč­tu synů Iz­rae­le­hranice ostatním li­dem vy­me­zil. 9 Hos­po­dinův lid je jeho dědictví, Jákob je jeho vlastní po­ze­mek. 10 V pouštní kra­jině ho našel, v pustině divé, kvílící. Obklopil jej a pečoval o něj, jak oko v hlavě chránil jej. 11 Jako když or­lice bdí nad hníz­de­ma vznáší se nad svý­mi mladými, křídly roz­pjatý­mi v pá­du chytí je a dál je nese na svých pe­rutích. 12 Hos­po­din sám je tak­to provázel, žádný cizí bůh ne­byl s ním! 13 Dove­dl svůj lid na výši­ny země, úrodou pole aby sy­til se. Medem ze skály je napájel, olejem ze skály přet­vrdé, 14 smet­a­nou od krav i mlékem koz. Těmi nej­lepší­mi jehňa­ty je sytil, berany i koz­ly z Bášanu, pšeničnou mou­kou nejvybranější; i víno rudých hroz­nů směl jsi pít! 15 Ješu­run ale ztučněl, zbujněl. Ztučněl jsi, ztlous­tl, spravil ses! Opustil Bo­ha, jenž uči­nil jej, Skálu své spásy po­tu­pil. 16 Cizí­mi bohy po­pou­ze­li Boha, ohavnostmi jej dráž­di­li. 17 Obětova­li ďáblům, a ne Bohu, těm novým bo­hům, jež nikdy neznali, těm, co až ne­dávno se ob­jevi­li – vaši ot­cové je nemě­li! 18 Zbavil ses Skály, která zplo­di­la tě, na Bo­ha, svého ro­diče, jsi za­po­mněl. 19 Hos­po­din to vi­děl! Odmí­tl je, na své syny a dce­ry do­stal zlost. 20 Ře­kl: „Svou tvář před nimi ukry­jia uvi­dím, jak dopadnou! Zvrácené poko­lení – to jsou oni, synové, kteří věrnost ne­znají. 21 Ne­bo­hem svým vzbu­di­li mé žárlení, popudili mě svý­mi marnostmi. Nelidem pro­to vzbudím je­jich žárlení, nerozumným náro­dem je po­pudím. 22 Už vzplanul oheň mého hněvu, už šlehá do hlu­bin podsvětí. Pohltí zemi i její úrodu, zapálí i hor­ské zákla­dy! 23 Za­valím je samým neštěstím, své šípy na ně vy­střílím. 24 Hla­dem až bu­dou vy­síleni, ho­rečkou strá­venii mo­rem urputným, pak na ně pošlu zuby šelem, v pra­chu je po­tká hadí jed! 25 V ulicích bude řá­dit meč, v do­mech za­vládne hrůzanad mlá­den­cem i děvčetem, nad děťátkem i mužem v še­dinách! 26 Za­mýš­lel jsem, že je rozdrtím, jejich památku že mezi lid­mi vy­hladím. 27 Děsím se ale zpupnosti nepřítele, jak si to je­jich pro­tivníci vyloží. Že řeknou: ‚To naše ruka pře­moh­la je, to vůbec ne­u­dělal Hospodin!‘“ 28 Ten národ úplně ztra­til soudnost, docela cizí je mu ro­zum­nost. 29 S tro­chou moud­rosti by pochopili, porozuměli by, jak do­padnou. 30 Jak to, že je­den jich honí tisíce a dva jich ob­rátí deset tisíc na útěk? To mu­se­li být svou Skálou prodáni, musel je vy­dat Hos­po­din! 31 Je­jich ská­la pře­ce není jak Ská­la naše, to mo­hou naši ne­přá­te­lé do­svědčit! 32 Je­jich réva je z révy sodomské, původem z vi­nic Gomory. Jejich hroz­ny jsou jedovaté, jejich plo­dy plné hořkosti. 33 Je­jich víno je dračí utrejch, jed zmi­jí, ten nejprudší. 34 „Což není u mne dobře uloženo, zapečetěno v mých sklepích vy­braných? 35 Má je po­msta, já zjednám odplatu! Noha jim uklouz­ne v čas náležitý, den je­jich po­hro­my blíží se, jejich úděl už je pro ně připraven!“ 36 Ano, Hos­po­din bude svůj lid há­ji­ta nad svý­mi služebníky se slituje, až uvi­dí, že už je opusti­ly síly, s pánem i kmánem že ko­nec je. 37 Ze­ptá se: „Kde jsou ti je­jich bohové, ta ská­la, v níž útočiště hleda­li? 38 Kde jsou ti, kdo jedli tuk je­jich obětí, kdo pili víno je­jich úliteb? Jen ať vstanou, aby vám pomohli, ať se vám stanou úkry­tem! 39 Pro­hlédně­te – já, jen já jsem je­dinýa není Boha kro­mě mne. Já dávám smrt a život daruji, já mohu zranit i uz­dravit – z mé ruky vás nikdo ne­vy­rve! 40 Svou ruku po­zvedám k ne­bia přísahám: Ja­kože ži­ji navěky, 41 jakmi­le čepel svého meče zostřím, má ruka právo uchopí! Vykonám po­mstu nad svý­mi nepřáteli, těm, kdo mě nenávi­dí, odplatím. 42 Své šípy opi­ji je­jich krví, můj meč se je­jich ma­sem nasytí, krví padlých i zajatých, hlavami ne­přá­tel a je­jich vůdci.“ 43 Jásej­te, náro­dy, tak jako jeho lid! On jis­tě po­mstí krev služebníků svých, vykoná po­mstu nad svý­mi protivníky, od krve očis­tí svou zem i lid. 44 Mo­jžíš šel a předne­sl všech­na slova této písně li­du. Byl s ním také Hošea, syn Nunův. 45 A když Mo­jžíš do­mlu­vil všech­na tato slova ce­lé­mu Iz­rae­li, 46 ře­kl jim: „Všech­na tato slova, ji­miž jsem vás dnes va­roval, si vez­mě­te k srd­ci. Předávej­te je svým synům, aby peč­livě do­držova­li všech­na slova to­ho­to Záko­na. 47 To slovo pro vás vůbec není plané – vž­dyť je to váš život! Díky ně­mu bu­dete dlouho živi v ze­mi, kte­rou jdete za Jordán obsadit.“ 48 Téhož dne Hos­po­din pro­mlu­vil k Mo­jžíšovi: 49 „Vy­stup na toto po­hoří Aba­rim, na horu Ne­bó v moáb­ské zemi na­pro­ti Je­ri­chu, a po­hleď na kanaán­skou zem, kte­rou dám do vlastnictví synům Iz­rae­le. 50 Na hoře, na niž vy­stoupíš, pak zemřeš a bu­deš připo­jen ke své­mu lidu stejně, jako zemřel tvůj bra­tr Áron na hoře Hór a byl připo­jen ke své­mu li­du. 51 To pro­to, že jste mě zra­di­li upro­střed synů Iz­rae­le při vodách Me­ri­by v Ká­deši na pouš­ti Cin, místo abys­te upro­střed synů Iz­rae­le pro­káza­li mou sva­tost. 52 Ano, spatříš tu zemi před se­bou, ale ne­ve­jdeš tam. Do země, kte­rou dávám synům Iz­rae­le, nevkročíš.“