Bible21 › Daniel › 4

Daniel

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12

1 Já, Nabukadne­zar, jsem žil šťastně a spoko­jeně doma ve svém paláci. 2 Vtom se mi ale zdál hrůzný sen. To, co jsem v mys­li vi­děl na lůžku, mě ohro­mi­lo. 3 Naří­dil jsem pro­to, ať se ke mně do­staví všich­ni babylonští mudrci, aby mi ten sen vy­loži­li. 4 Když se věšt­ci, kou­zelníci, mágo­vé a jasnovid­ci do­stavi­li, vy­právěl jsem jim ten sen, ale ne­dokáza­li mi ho vy­ložit. 5 Na­ko­nec pře­de mne před­stou­pil Daniel, který se pod­le mého boha jmenuje Bal­tazar a pře­bývá v něm duch svatých bohů. Vyprávěl jsem mu tedy svůj sen: 6 „Bal­taza­re, nej­vyšší z věšt­ců, vím, že v to­bě pře­bývá duch svatých bo­hů a že ti žádné tajem­ství není těžké. Toto jsem vi­děl ve snu; po­věz mi, co to zna­mená. 7 Na lůžku jsem měl v mys­li toto vi­dění: Hle, spatřil jsem, jak se upro­střed země tyčí ob­rov­ský strom. 8 Ros­tl a sí­lil, až jeho vr­chol do­sáhl k ne­bi, a ten strom byl vi­dět ze všech kon­ců svě­ta. 9 Měl krásné lis­tí a hojné ovo­ce, kterým se všich­ni sy­ti­li. Zvěř odpočíva­la v jeho stínu, ptáci hníz­di­li v jeho větvích a všem tvorům dával obživu. 10 Vi­dění, které jsem v mys­li spatřil na lůžku, pokračovalo: Hle, z nebe se­stou­pil svatý po­sel 11 a vo­lal mo­cným hla­sem: ‚Po­raz­te ten strom a ose­kej­te mu větve, zbav­te ho lis­tí a roz­házej­te ovo­ce! Ať uteče zvěř, jež byla pod ním, tak jako ptáci z jeho větví! 12 Pařez i s koře­ny mu však po­nech­te v ze­mi, v pou­tech že­lez­ných a bronzových mezi trávou na po­li. Ne­bes­ká rosa ať jej na­pájí a o pas­tvu ať se dělí se zvěří. 13 Lid­ský ro­zum ať jej opustí a do­stane ro­zum zvíře­cí, dokud mu ne­u­plyne sedm ob­dobí. 14 Toto je výrok ozná­mený po­s­ly, roz­su­dek vy­daný svatý­mi, aby všich­ni živí po­zna­li, že nad lid­ským králov­stvím vládne Nej­vyšší, a komu chce, je udílí, a že nad ním může po­stavit i nejnižšího z lidí.‘ 15 Toto je tedy sen, který jsem já, král Nabukadne­zar, vi­děl. Ty mi jej teď, Bal­taza­re, vy­lož, ne­boť mi jej žádný z mudrců mého králov­ství vy­ložit ne­dokáže. Ty to však dokážeš, ne­boť v to­bě pře­bývá duch svatých bohů.“ Ten strom jsi ty16 Daniel zvaný Bal­tazar tam dlouho stál otřesen. To, co mu při­cháze­lo na my­sl, ho děsi­lo. Král ho však vy­zval: „Ne­boj se, Bal­taza­re, toho snu ani jeho výkladu.“ Baltazar od­po­věděl: „Kéž by ten sen, můj pane, byl o tvých ne­přá­te­lích a jeho výklad o tvých odpůrcích! 17 Ten strom, který jsi vi­děl růst a sí­lit, až jeho vr­chol do­sáhl k ne­bi, strom, který byl vi­dět z ce­lého svě­ta, 18 který měl krásné lis­tí a hojné ovo­ce, jímž se všich­ni sy­ti­li, strom, v je­hož stínu odpočíva­la zvěř a v je­hož větvích hníz­di­li ptáci – 19 ten strom jsi, krá­li, ty! Vy­ros­tl jsi a ze­sí­lil, tvá mo­hutnost rost­la, až do­sáh­la k ne­bi, a tvá vláda sahá až na kraj svě­ta. 20 Vi­děl jsi, krá­li, svatého posla, jak se­stu­puje z nebe a říká: ‚Po­raz­te ten strom a znič­te jej, pařez i s koře­ny mu však po­nech­te v ze­mi, v pou­tech že­lez­ných a bronzových mezi trávou na po­li, ať jej ne­bes­ká rosa na­pájí a o pas­tvu ať se dělí se zvěří, dokud mu ne­u­plyne sedm období.‘ 21 Zde je tedy výklad, Výsosti; zde je výrok Nej­vyššího o mém králov­ském pánu: 22 Bu­deš ode­h­nán pryč od li­dí a bu­deš byd­let mezi zvířa­ty. Bu­deš jíst trávu jako býk a ne­bes­kou rosou se na­po­jíš. Tak strávíš sedm ob­dobí, než po­znáš, že nad lid­ským králov­stvím vládne Nej­vyšší, a komu chce, je udílí. 23 Onen roz­kaz, že stro­mu má být po­ne­chán pařez i s koře­ny, pak zna­mená, že své králov­ství znovu do­staneš, až uznáš vlá­du Ne­bes. 24 Kéž pro­to králov­ská Výsost ráčí při­jmout moji ra­du: Na­prav své hří­chy sprave­dlností a svou vinu las­kavostí k trpícím. Kéž bys byl dlouho šťastně živ!“ 25 To vše se po­tom krá­li Nabukadne­za­rovi stalo. 26 Uběh­lo dvanáct měsíců. Když se král jednou pro­cházel po te­rasách babylon­ského králov­ského paláce, 27 zvo­lal: „Ve­liký Babylon! Svou vlastní mo­cí a si­lou jsem ho vy­bu­doval v králov­ské sídlo ke slávě své velebnosti!“ 28 Král to ještě ani ne­doře­kl, když z nebe za­zněl hlas: „S­lovo pro te­be, krá­li Nabukadne­za­re: Ztra­til jsi králov­ství! 29 Bu­deš ode­h­nán pryč od li­dí, bu­deš byd­let mezi zvířa­ty a bu­deš jíst trávu jako býk. Tak strávíš sedm ob­dobí, než po­znáš, že nad lid­ským králov­stvím vládne Nej­vyšší, a komu chce, je udílí!“ 30 V tom okamžiku se to slovo o Nabukadne­za­rovi splni­lo. Byl ode­h­nán pryč od li­dí, jedl trávu jako býk a tělo měl mokré od ro­sy, až mu na­rost­ly vla­sy jako or­lí peří a neh­ty jako ptačí pařá­ty. 31 Já, Nabukadne­zar, jsem po té době na­ko­nec po­zve­dl oči k nebi a ro­zum se mi vrá­til. Teh­dy jsem dob­rořečil Nej­vyšší­mu a chvá­lil jsem a ve­le­bil Věčně živého: Jeho vláda trvá navěky, jeho králov­ství nad vše­mi poko­lení­mi. 32 Všich­ni, kdo byd­lí na zemi, jsou před ním zce­la nicotní. Jak se mu zlíbí, za­chází s ne­bes­ký­mi zástu­pyi s tě­mi, kdo byd­lí na zemi. Jeho ruku nemůže nikdo zastavit, nikdo mu neřekne: „Cos to učinil?“ 33 Když mi byl navrácen ro­zum, vrá­ti­la se mi také má vznešenost a vzhled přís­lušný ke králov­ské ve­lebnosti. Teh­dy mě naš­li moji rád­cové a vel­moži, byl jsem znovu na­sto­len na králov­ský trůn a do­stalo se mi ještě ne­smírnější moci než před­tím. 34 Já, Nabukadne­zar, teď pro­to chválím, ve­le­bím a oslavu­ji Krále ne­bes. Všech­ny jeho skutky jsou správné a jeho ces­ty sprave­dlivé; on umí pokořit ty, kteří ži­jí v pýše!