Bible21 › 2. Samuel › 19

2. Samuel

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24

1 Král byl otřesen. S pláčem stou­pal do horní místnosti brá­ny a cestou naříkal: „Synáčku Abšalo­me, synáčku můj! Synáčku Abšalo­me! Pro­č jsem jen místo tebe ne­u­mřel já, Abšalo­me? Synáčku můj, synáčku můj!“ 2 Joá­bovi bylo ozná­meno, jak král pláče a naříká pro Abšalo­ma. 3 Když voj­sko us­lyše­lo, jak král truchlí nad svým synem, vítěz­ství toho dne se všem ob­rá­ti­lo v nářek. 4 Vo­jáci se toho dne krad­li do měs­ta, jako se kra­de voj­sko, které s han­bou prch­lo z bo­je. 5 Král si za­kryl tvář a hla­si­tě bědoval: „Synáčku Abšalo­me! Abšalo­me, synáčku můj! Synáčku můj!“ 6 Joáb teh­dy šel za králem do­mů a ře­kl: „Dnes jsi urazil všech­ny své muže, kteří dnes to­bě, tvým synům a dcerám, tvým manželkám i konku­bínám za­chráni­li život. 7 Mi­lu­ješ ty, kdo tě nenávi­dí, a nenávi­díš ty, kdo tě mi­lu­jí! Dnes jsi ukázal, že tví ve­li­te­lé ani vo­jáci pro tebe nic ne­zna­menají. Dnes je mi jasné, že kdy­by Abšalom žil a my všich­ni dnes byli mrt­ví, byl bys spoko­jen. 8 Tak se vzchop a jdi po­vzbu­dit své muže! Přísahám při Hos­po­di­nu, že ji­nak s te­bou do veče­ra ne­zůstane je­diný z nich. To pro tebe bude horší neštěstí než všech­no, co tě po­tkalo od mládí!“ Král se vrací9 Král tedy vstal a po­sa­dil se do brá­ny. Když se všich­ni vo­jáci do­zvědě­li, že král sedí v bráně, ce­lé voj­sko před králem vy­ko­nalo přehlídku. Ostatní z Iz­rae­le se rozu­tek­li, každý odkud přišel. 10 V ce­lém li­du, ve všech iz­rael­ských kmenech se do­ha­dova­li: „Král nás za­chránil z ru­kou našich ne­přá­tel; vy­svo­bo­dil nás ze spárů Fi­lištínů. Pak ale uprchl ze země před Abšalo­mem 11 a Abšalom, kterého jsme si po­maza­li za krále, padl v bo­ji. Na co tedy čeká­te? Pro­č ne­přive­de­me krále zpět?“ 12 Když se do králova domu do­nes­lo, o čem mlu­vil ce­lý Iz­rael, vzkázal král David kněžím Sádo­kovi a Abi­a­ta­rovi: „Vyřiď­te jud­ským stařešinům: Pro­č má­te být po­slední při králově návra­tu do­mů? 13 Jste mí bratři, má krev a tělo – pro­č má­te být při návra­tu krále po­slední? 14 A pokud jde o Ama­su, tomu vy­řiď­te: Nejsi snad má krev a tělo? Ať mě Bůh po­trestá a ještě mi při­dá, jest­li se ne­staneš na­trvalo mým vo­jevůd­cem namísto Joába.“ 15 Tím si na­klo­nil srd­ce všech obyva­tel Jud­s­ka. Jedno­my­s­lně krá­li vzkáza­li: „Po­jď se vrá­tit i se vše­mi svý­mi muži.“ 16 Král se tedy vy­pravil zpět. Když do­razil k Jordánu, judští muži vy­š­li krá­li na­pro­ti do Gilgalu, aby ho pře­ve­dli přes Jordán. 17 Také Ši­mei, syn Gerův, Ben­jamínec z Ba­chu­rim, si po­spíšil a vy­dal se s jud­ský­mi muži přivítat krále Davi­da. 18 Byla s ním i tisícovka mužů z Ben­jamí­na a také Cí­ba, sluha ze Saulova do­mu, a jeho patnáct synů a dvacet služebníků. Ti před králem vběh­li do Jordánu, 19 že se bu­dou bro­dit tam a zpět, aby přepravi­li králov­ský dvůr a splni­li každé královo přání. Když už měl král pře­kročit Jordán, Gerův syn Ši­mei padl před králem k zemi 20 se slovy: „Kéž mi to můj pán ne­počítá za vinu a kéž za­po­mene, čím se tvůj služebník pro­vi­nil ono­ho dne, kdy můj pán a král opouštěl Je­ruzalém; kéž to král ne­chová v srd­ci. 21 Zhřešil jsem – to tvůj služebník ví. Po­hleď ale, přišel jsem dnes své­mu pánu a krá­li na­pro­ti jako první z ce­lého domu Josefova.“ 22 Abišaj, syn Ce­ru­ji, ho pře­rušil: „Nemá snad Ši­mei zemřít? Vž­dyť zlořečil po­mazané­mu Hos­po­di­novu!" 23 „Co je vám do to­ho, synové Ce­ru­ji?" od­po­věděl mu David. „To mi dnes mu­sí­te dělat žalob­ce? To by dnes měl v Iz­rae­li někdo zemřít? Copak ne­vím, že jsem dnes opět králem Izraele?“ 24 Po­té se král ob­rá­til k Ši­me­i­mu: „Nezemřeš,“ ře­kl a po­tvr­dil to králov­s­kou přísahou. 25 Také Mefi­bošet, vnuk Saulův, šel přivítat krále. Ne­dbal o své nohy ani o své vou­sy a oděv si ne­pral ode dne králova od­cho­du až do dne jeho vítězného návra­tu. 26 Když přišel do Je­ruzalé­ma přivítat krále, král se ho ze­ptal: „Pro­č jsi nešel se mnou, Mefibošete?“ 27 Ten od­po­věděl: „Pane můj, krá­li, můj sluha mě okla­mal! Ře­kl jsem mu: ‚Ose­dlej mi osla, na­sednu na něj a po­je­du s králem!‘ Víš pře­ce, že tvůj služebník je chro­mý. 28 Jenže on mě, tvého služebníka, u tebe po­mlu­vil. Můj pán a král je ale jako Boží an­děl. Udě­lej te­dy, co pokládáš za dob­ré. 29 Ce­lý můj ot­cov­ský dům si pře­ce od tebe za­s­loužil smrt. Ty jsi ale své­mu služebníku dovo­lil jíst u tvého sto­lu. Jaké další právo bych ještě měl chtít? Če­ho bych se ještě u krále dovolával?“ 30 „Nech už těch řečí,“ pře­rušil ho král. „Říkám: To pole si s Cí­bou rozdělíte.“ 31 „Ať si klidně vez­me všechno,“ ře­kl na to Mefi­bošet, „hlavně že se pan král v pořádku vrá­til domů!“ 32 Také Barzi­laj Gi­leád­ský se vy­pravil z Roge­lim a pro­vázel krále až k Jordánu, aby se tam s ním roz­loučil. 33 Barzi­laj byl už vel­mi starý, bylo mu osm­desát let. To on se o krále sta­ral během jeho po­by­tu v Ma­chana­jim, ne­boť to byl zá­možný člověk. 34 Pro­to král Barzi­lajovi nabí­dl: „Po­jď se mnou. V Je­ruzalémě se po­starám já o tebe.“ 35 Barzi­laj ale namí­tl: „Ko­lik let živo­ta mi ještě zbývá, abych šel s králem vzhů­ru do Je­ruzalé­ma? 36 Je mi už osm­desát let. Copak ještě ro­ze­z­nám dob­ré od špatného? Copak by tvůj služebník vůbec věděl, co jí a pi­je? Slyšel bych ještě hlas zpěváků a zpěvaček? Pro­č by tvůj služebník ještě měl být mé­mu pánu a krá­li bře­menem? 37 Tvůj služebník vy­pro­vodí krále jen kou­sek ces­ty, k Jordánu. Pro­č by se mi král tak štědře odplácel? 38 Dovol pro­sím své­mu služebníku, aby se vrá­til. Ať zemřu ve svém městě, kde je hrob mého otce a matky. Mého pá­na a krále ale může do­pro­vo­dit zde tvůj služebník Ki­mham. K ně­mu se za­chovej, jak uznáš za dobré.“ 39 Na to král ře­kl: „Ať tedy se mnou jde Ki­mham, a já pro něj udělám, co uznáš za dob­ré. Splním ti, coko­li si bu­deš přát.“ 40 A tak král se vše­mi svý­mi lid­mi pře­kročil Jordán. Po­lí­bil Barzi­laje, požeh­nal mu a on se vrá­til do­mů. 41 Král pak pokračoval do Gilgalu do­pro­vázen Ki­mha­mem. S králem šlo ce­lé jud­ské voj­sko a po­lovi­na iz­rael­ského voj­s­ka. 42 Vtom ke krá­li do­razi­li také ostatní Iz­rael­ci. „Jak to, že si tě ukrad­li naši judští bratři?“ pta­li se. „Jak to, že sami přepravi­li krále i jeho dvůr a všech­ny Davi­dovy muže přes Jordán?“ 43 „Král je pře­ce náš příbuzný,“ řek­li jim na to Judští. „Pro­č se kvů­li tomu zlobí­te? Copak jsme krále vy­jída­li? Nebo nás za­hrnul nějaký­mi dary?“ 44 Iz­rael­ci jim ale od­po­vědě­li: „Má­me na krále desetkrát větší nárok – David nám patří víc než vám! Jak jste ná­mi moh­li takhle po­hrdnout? My jsme pře­ce byli první, kdo za­čal mlu­vit o králově návratu!“ A Judští muži pak Iz­rael­cům od­po­vída­li ještě ostře­ji.