Bible212. Samuel14

2. Samuel

Příběh tekojské vdovy1 Joáb, syn Ce­ru­ji, po­znal, že král mys­lí na Abšalo­ma. 2 Po­slal pro­to do Te­ko­je a přive­dl od­tud jednu moud­rou ženu, které ře­kl: „Bu­deš dělat, že máš smu­tek. Ob­lékni si smu­teční ša­ty, ne­maž se mastí a chovej se jako že­na, která už dlouho truchlí nad mrt­vým. 3 Půjdeš ke krá­li a to­hle mu povíš.“ A Joáb ji naučil, co má ří­kat. 4 A tak ta te­koj­ská že­na šla za králem. Padla tváří k ze­mi, poklo­ni­la se a zvo­la­la: „Krá­li, pomoz!“ 5 „Co je ti?“ ze­ptal se král. „Jsem vdova,“ od­po­vědě­la, „­muž mi zemřel. 6 Tvá služebnice mě­la dva sy­ny. Ti se ale na poli po­háda­li; ne­byl tam nikdo, kdo by je od sebe od­tr­hl, a tak je­den druhého udeřil a za­bil. 7 Teď se ale všich­ni příbuzní ob­rá­ti­li pro­ti tvé služebnici. Ří­kají: ‚Vy­dej toho bra­t­rovraha! Za­bi­je­me ho za to, že za­vraž­dil svého bratra.‘ Tak chtějí za­hu­bit i dě­dice. Uhasí i tu jis­křičku, co mi zbývá! Po manže­lovi mi tu na zemi ne­zůstane ani jméno, ani po­tom­stvo…“ 8 „Vrať se do­mů, já o tvé věci rozhodnu,“ pře­rušil ji král. 9 Te­koj­ská že­na ale krá­li řek­la: „Všech­na vi­na, pane krá­li, ať padne na mě a na můj dům. Král a jeho trůn ať jsou bez viny.“ 10 Na to jí král od­po­věděl: „Kdy­by někdo to­bě nebo tvé­mu domu vy­hrožoval, přiveď ho ke mně. Pak už si na tebe nikdy nedovolí!“ 11 Teh­dy řek­la: „Kéž pro­sím král pro­hlásí při Hos­po­di­nu, svém Bo­hu, že za­brání krevní­mu msti­te­li roz­množit neštěstí za­bi­tím mého syna.“ Na to pro­hlásil: „Ja­kože je živ Hos­po­din, tvé­mu synovi ne­spadne z hlavy ani vlas!“ 12 „S­mí tvá služebnice po­vědět panu krá­li ještě něco?“ ze­pta­la se žena. „Mluv,“ přivo­lil. 13 Teh­dy mu řek­la: „Pro­č ty sám smýšlíš podobně pro­ti Boží­mu li­du? Když král tak­to mluví, jako by obvi­nil sám sebe – vž­dyť sám ne­dovo­lil své­mu vy­hnan­ci vrá­tit se do­mů. 14 Všich­ni jsme pře­ce smr­telní. Jsme jako voda na zem roz­li­tá, která se ne­dá po­sbírat. Bůh ale ne­chce brát život. Připravuje způso­by, aby od něj vy­hnanec ne­zůstal za­hnán nadob­ro. 15 Pro­to jsem přiš­la; chtě­la jsem to panu krá­li vy­po­vědět, pro­tože mi ti li­dé na­hna­li strach. Tvá služebnice si řek­la: Po­vím to krá­li. Co když král prosbě své služky vy­hoví? 16 Možná král svou služku vy­s­lyší a za­chrání ji ze spárů to­ho, kdo mě chce i s mým synem vy­hla­dit z Božího dě­dictví. 17 Tvá služebnice si řek­la: Kéž slovo pana krále při­ne­se klid. Vž­dyť pan král roz­lišuje dob­ro a zlo jako Boží an­děl. Kéž je Hos­po­din, tvůj Bůh, s tebou!“ 18 „­Na něco se tě zeptám,“ pře­rušil ji král. „Nic pře­de mnou netaj.“ „Mluv pro­sím, pane králi,“ od­po­vědě­la. 19 „Nemá v tom všem prs­ty Joáb?“ ze­ptal se jí. „Jakože jsi živ, pane králi!“ zvo­la­la. „Před slovy pana krále člověk ne­u­nikne na­pravo ani nale­vo. Ano, tvůj služebník Joáb mi to přikázal; to on tvou služebnici naučil všech­na tato slova. 20 Tvůj služebník Joáb to udělal, aby změnil stav té věci. Můj pán je ale moud­rý jako Boží an­děl; ví o všem, co se děje na zemi.“ 21 Král pak pro­mlu­vil s Joábem: „Tak dobře, udělám to. Jdi a přiveď mého chlap­ce Abšalo­ma zpátky.“ 22 Joáb padl tváří k ze­mi, klaněl se a dě­koval krá­li: „Dnes tvůj služebník po­znal, že jsem u tebe došel přízně, můj pane a krá­li, ne­boť král vy­hověl prosbě svého služebníka.“ 23 Po­tom Joáb vstal, ode­šel do Gešu­ru a přive­dl Abšalo­ma do Je­ruzalé­ma. 24 Král však pro­hlásil: „S­mí jít k sobě do­mů, ale ať mi ne­chodí na oči.“ Abšalom se tedy vrá­til do­mů, ale krá­li na oči ne­směl. Abšalomův převrat25 V ce­lém Iz­rae­li ne­byl tak vy­hlášený kra­savec jako Abšalom. Od hlavy až k patě neměl je­di­nou va­du. 26 Když si stříhal vla­sy (ne­chával si je stříhat vž­dy jednou za rok, pro­tože ho už tíži­ly), po­tom je zvážil a bylo to 200 še­ke­lů pod­le králov­ské váhy! 27 Abšalo­movi se na­ro­di­li tři synové a jed­na dce­ra jménem Tá­mar; vy­rost­la z ní pře­krásná že­na. 28 Abšalom už byl v Je­ruzalémě dva roky, ale stále ještě ne­směl krá­li na oči. 29 Chtěl pro­to ke krá­li vy­s­lat Joá­ba, ale když si pro něj po­slal, Joáb ne­ch­těl při­jít. Po­slal pro něj tedy znovu, ale on ne­ch­těl při­jít ani po­druhé. 30 Teh­dy Abšalom ře­kl svým služebníkům: „Ví­te, že Joá­bovo pole sou­sedí s mým. Má na něm ječ­men; jdě­te a za­pal­te mu ho.“ A tak Abšalo­movi služebníci to pole vy­pá­li­li. 31 Joáb pak hned přišel za Abšalo­mem do­mů. „Jak to, že mi tví služebníci vy­pá­li­li pole?“ ptal se ho. 32 „Víš, že jsem ti vzkazoval, že máš za mnou přijít,“ od­po­věděl mu Abšalom. „Chci tě po­slat za králem, aby ses ho ze­ptal, pro­č jsem se vlastně měl vrá­tit z Gešu­ru. Bylo by mi lépe, kdybych tam zůstal! Chci už krále vi­dět! Jest­li na mně zůstává vi­na, ať mě dá radě­ji zabít.“ 33 Joáb tedy šel za králem a vy­ří­dil mu to. Král po­tom Abšalo­ma k sobě po­zval, a ten k ně­mu přišel a poklo­nil se před ním až k ze­mi. Král pak Abšalo­ma po­lí­bil.

Bible212. Samuel14

Překlad „Bible21Klikněte pro další prěklady

Bible, překlad 21. století © 2009 BIBLION, o.s.
Použité s láskavým zvolením vydavateľa. Všetky práva vyhradené.

Bible21, King James Version, Ekumenický, Evanjelický, Roháček