Bible212. Samuel13

2. Samuel

Amnon a Támar1 Uplynul nějaký čas. Davi­dův syn Abšalom měl krásnou sest­ru jménem Tá­mar a jiný Davi­dův syn, Amnon, se do ní za­mi­loval. 2 Amnon se pro svou sest­ru Tá­mar tak soužil, až z toho one­mo­cněl. Byla to pan­na a jemu se zdálo ne­možné něče­ho u ní do­sáhnout. 3 Amnon měl jedno­ho pří­te­le jménem Jo­na­dab. Ten­to Jo­na­dab, syn Davi­dova bra­t­ra Ši­mey, byl vel­mi chyt­rý člověk. 4 „Co že tak den za dnem chřadneš, králov­ský synu? Ne­svěříš se mi?“ vy­ptával se ho. „Miluji Tá­mar, sest­ru mého bra­t­ra Abšaloma,“ pro­zra­dil mu Amnon. 5 „U­leh­ni na lůžko a dě­lej, že jsi nemocný,“ po­ra­dil mu Jo­na­dab. „Až se na tebe při­jde podívat otec, řekneš mu: Kdy­by tak moh­la při­jít má sest­ra Tá­mar a na­kr­mi­la mě. Připravi­la by jídlo tady u mě, abych se díval, a pak by mě krmila.“ 6 Amnon si tedy lehl a dělal, že je ne­mo­cný. Když se na něj přišel podívat král, Amnon mu ře­kl: „Kdy­by tak moh­la při­jít má sest­ra Tá­mar, připravit mi tu pár srdíček a na­kr­mit mě.“ 7 David po­slal k Tá­mar do­mů vzkaz: „Za­jdi pro­sím do domu svého bra­t­ra Amno­na a připrav mu jídlo.“ 8 Tá­mar tedy šla do domu svého bra­t­ra Amno­na. Za­tím­co ležel a díval se, vza­la těsto, uhnět­la z něj srdíčka a upek­la je. 9 Po­tom mu je z pánve nabíd­la, ale Amnon odmí­tl jíst. „Ať jdou všich­ni pryč!“ zvo­lal. Když všich­ni ode­š­li, 10 požádal Tá­mar: „Při­nes mi jídlo do ložnice a na­krm mě.“ Tá­mar tedy vza­la srdíčka, která připravi­la, a do­nes­la je Amno­novi do ložnice. 11 Když mu je podáva­la, aby se naje­dl, zmo­cnil se jí a za­čal ji pře­mlou­vat: „Po­jď, leh­ni si se mnou, sestřičko.“ 12 „Bratře, to ne!“ vy­křik­la. „Ne­smíš mě zne­u­ctít! To se pře­ce v Iz­rae­li ne­dělá! Ne­pro­váděj ta­kovou hanebnost! 13 Co pak bude se mnou? Kam se poděju se svou han­bou? A co ty? Byl bys v Iz­rae­li jako nějaký hanebník. Pro­sím, pro­mluv radě­ji s králem – to­bě mě jis­tě neodepře!“ 14 On však ne­dbal, nes­lyšel. Pře­mohl ji a znásilnil. Jakmile se s ní ale vy­spal, 15 za­čal ji nenávi­dět. Nenávist, kte­rou k ní cí­til, byla ještě větší než lás­ka, kte­rou ji před­tím mi­loval. „Vstaň! Jdi pryč!“ přikázal jí. 16 „To ne,“ pro­si­la ho. „Vy­hnat mě by byla ještě větší špatnost, než co jsi mi už udělal!“ On však ne­dbal, nes­lyšel. 17 Za­vo­lal svého sluhu a přikázal: „Tu­hle ať od­sud vy­vedou. A za­mkni za ní!“ 18 Sluha ji tedy vy­ve­dl ven a za­mkl za ní dveře. Mě­la na sobě zdo­benou suknici; ta­kové ša­ty to­tiž nosívaly královy panen­ské dce­ry. 19 Tá­mar si po­sypa­la hlavu po­pe­lem a tu zdo­benou suknici na sobě roz­trh­la. Za­kry­la si tvář ruka­ma a pla­ka­la, kudy cho­di­la. 20 „Že s te­bou byl ten tvůj bra­tr Amnon?“ ře­kl jí Abšalom, její bra­tr. „Zatím o tom ale mu­síš mlčet, má se­stro – vž­dyť je to tvůj bra­tr. Ne­ber si to tak.“ Tá­mar pak zůsta­la opuštěná v do­mě svého bra­t­ra Abšalo­ma. 21 Když se o tom všem do­zvěděl král David, ve­lice se rozhněval. 22 Abšalom pak s Amno­nem vůbec ne­mlu­vil – ani po dob­rém, ani po zlém. Nenávi­děl to­tiž Amno­na za to, že zne­u­ctil jeho sest­ru Tá­mar. Abšalomova pomsta23 Dva roky nato pořádal Abšalom v Baal-chaco­ru po­blíž efraim­ské hranice slavnost stříhání ov­cí, na kte­rou se­zval všech­ny králov­ské sy­ny. 24 Před­tím přišel za králem se slovy: „Mám prosbu. Tvůj služebník slaví stříhání ov­cí. Chtěl by se král se svou druži­nou připo­jit ke své­mu služebníku?“ 25 „Radě­ji ne, můj synu,“ od­po­věděl král Abšalo­movi, „nemůže­me jít všich­ni. Byli bychom ti na obtíž.“ A ačko­li na něj naléhal, ne­ch­těl jít, ale požeh­nal mu. 26 „A ne­mohl by s ná­mi jít alespoň můj bra­tr Amnon?“ ze­ptal se Abšalom. „Proč by s te­bou chodil?“ ře­kl král. 27 Když ale na něj Abšalom naléhal, po­slal s ním Amno­na i všech­ny králov­ské sy­ny. 28 Abšalom přikázal svým mlá­den­cům: „Dávej­te po­zor. Až se Amnon po víně roz­ve­se­lí, za­ve­lím: ‚­Na Amnona!‘ a vy ho za­bi­jete. Ne­boj­te se. Je to pře­ce na můj roz­kaz. Buď­te silní a stateční!“ 29 Abšalo­movi mlá­den­ci pak s Amno­nem naloži­li, jak jim Abšalom přikázal. Všich­ni královi synové se hned zve­dli, každý na­se­dl na svého mez­ka a dali se na útěk. 30 Ještě byli na cestě, když se Davi­dovi do­nes­lo, že prý Abšalom po­vraž­dil všech­ny králov­ské syny a že z nich ne­zůstal ani je­den. 31 Teh­dy král vstal, roz­tr­hl svá rou­cha a vrhl se na zem. Všich­ni jeho služebníci stá­li ko­lem, rou­cha roz­tržená. 32 Pak pro­mlu­vil Jo­na­dab, syn Davi­dova bra­t­ra Ši­mey: „Ať se můj pán a král ne­do­mnívá, že byli za­bi­ti všich­ni mladí královští synové. Zemřel jen Amnon! Abšalom byl k tomu od­hod­lán už ode dne, kdy byla zne­u­ctě­na jeho sest­ra Tá­mar. 33 Ať se můj pán a král vůbec ne­obává, že by snad zemře­li všich­ni královští synové. Vž­dyť zemřel jen Amnon!“ 34 Abšalom me­zi­tím uprchl. Když se mladík na stráži roz­hlé­dl do dálky, spatřil, jak od zápa­du z hor­ského ú­bočí při­chází množství li­dí. 35 „Vidíš,“ ře­kl Jo­na­dab krá­li, „to jdou královští synové! Stalo se, jak říkal tvůj služebník.“ 36 Sotva to doře­kl, oprav­du do­razi­li královští synové s hla­si­tým pláčem. Teh­dy se i král a všich­ni jeho služebníci dali do vel­mi hla­si­tého pláče. 37 Abšalom za­tím pr­chal. Za­mířil ke gešur­ské­mu krá­li Tal­majovi, synu Ami­hu­dovu. David pak svého syna dlouho oplakával. 38 Abšalom nale­zl útočiště v Gešu­ru, kde zůstal tři roky. 39 Když král David ko­nečně Amno­novu smrt ože­lel, za­čalo se mu po Abšalo­movi stýs­kat.

Bible212. Samuel13

Překlad „Bible21Klikněte pro další prěklady

Bible, překlad 21. století © 2009 BIBLION, o.s.
Použité s láskavým zvolením vydavateľa. Všetky práva vyhradené.

Bible21, King James Version, Ekumenický, Evanjelický, Roháček