Bible212. Letopisů6

2. Letopisů

1 Teh­dy Šalo­moun prohlásil: „ ‚Zůstávám v mračnu,‘ pravil Hos­po­din. 2 Já jsem ti ale po­stavil chrám vznešený, místo, kde bys byd­lel už navěky!“ 3 Po­tom se král otočil a požeh­nal ce­lé­mu sto­jící­mu shro­máždění Iz­rae­le: 4 „Požeh­nán buď Hos­po­din, Bůh Iz­rae­le, jenž vlastní­mi ús­ty mlu­vil k mé­mu otci Davi­dovi a vlastní ru­kou na­plnil, co ře­kl: 5 ‚O­de dne, kdy jsem svůj lid vy­ve­dl z Egyp­ta, jsem ze žádného iz­rael­ského kmene ne­vy­vo­lil město k po­sta­vení do­mu, v němž by zůstávalo mé jméno, ani jsem ne­vy­vo­lil niko­ho, aby se stal vůd­cem mého lidu Iz­rae­le. 6 Vy­vo­lil jsem však Je­ruzalém, aby v něm zůstávalo mé jméno, a vy­vo­lil jsem Davi­da, aby vedl můj lid Izrael.‘ 7 Můj otec David toužil po­stavit chrám jménu Hos­po­di­na, Boha Iz­rae­le. 8 Hos­po­din mu ale ře­kl: ‚Je dobře, že chceš mé­mu jménu po­stavit chrám. 9 Ne­po­stavíš ho však ty, ale tvůj syn, který vzejde ze tvých be­der. Ten vy­staví chrám mé­mu jménu.‘ 10 A Hos­po­din do­držel slovo, které dal. Na­stou­pil jsem po svém otci Davi­dovi, use­dl jsem na iz­rael­ský trůn, jak ře­kl Hos­po­din, a po­stavil jsem chrám jménu Hos­po­di­na, Boha Iz­rae­le. 11 V něm jsem po­stavil Tru­hlu, v níž je Hos­po­di­nova smlou­va, kte­rou uzavřel se syny Izraele.“ Vyslýchej z nebe12 Po­té se po­stavil před Hos­po­dinův ol­tář a před oči­ma ce­lého iz­rael­ského shro­máždění vze­pjal ru­ce. 13 Šalo­moun si to­tiž ne­chal vy­ro­bit 5 lok­tů dlouhé, 5 lok­tů ši­roké a 3 lok­ty vy­soké bronzové po­di­um, které dal umístit do­prostřed pro­stran­ství. Po­stavil se na ně, před ce­lým iz­rael­ským shro­mážděním pokle­kl na ko­le­na, vztáhl ruce k nebi a ře­kl: 14 „Hos­po­di­ne, Bože Iz­rae­le! Na­hoře na nebi ani dole na zemi není Boha podobného to­bě, jenž by za­chovával smlou­vu a mi­lo­sr­den­ství svým služebníkům, kteří před te­bou ži­jí s od­daným srd­cem. 15 Své­mu služebníku Davi­dovi, mé­mu ot­ci, jsi do­držel svůj slib. Vlastní­mi ús­ty jsi pro­mlu­vil a vlastní ru­kou jsi to, jak vi­dí­me, splnil. 16 Nuže, Hos­po­di­ne, Bože Iz­rae­le, do­drž, co jsi slí­bil, když jsi své­mu služebníku Davi­dovi, mé­mu ot­ci, ře­kl: ‚Po­starám se, aby na iz­rael­ském trůnu nikdy ne­chyběl tvůj po­to­mek, bu­dou-li jen tví synové dbát na svou ces­tu a žít pod­le tvého Záko­na, jako jsi pře­de mnou žil ty.‘ 17 Nyní te­dy, Hos­po­di­ne, Bože Iz­rae­le, kéž se pro­sím po­tvrdí slovo, které jsi dal své­mu služebníku Davi­dovi. 18 Bude snad Bůh oprav­du pře­bývat s člověkem na ze­mi? Ne­besa, ba ani ne­besa ne­bes tě ne­mo­hou ob­sáhnout – čím méně ten­to chrám, který jsem po­stavil! 19 Shlédni však na mod­lit­bu svého služebníka a na jeho pros­by, Hos­po­di­ne, Bože můj; vy­s­lyš toto vo­lání a mod­lit­bu, kte­rou ti tvůj služebník předkládá. 20 Kéž jsou tvé oči dnem i no­cí upře­ny k to­muto chrá­mu, k mís­tu, o němž jsi ře­kl, že tam spoči­ne tvé jméno. Kéž na­s­lou­cháš mod­lit­bě, již se tvůj služebník bude mod­lit směrem k to­muto mís­tu. 21 Kéž vy­s­lyšíš pros­by svého služebníka i svého lidu Iz­rae­le, kdyko­li se bu­dou mod­lit směrem k to­muto mís­tu. Vy­s­lý­chej z ne­be, kde pře­býváš, vy­s­lý­chej a odpouštěj. 22 Kdy­by se někdo pro­vi­nil pro­ti své­mu bližní­mu a měl by se za­přisáhnout sli­bem, kdy­by pak přišel a složil přísahu před tvým ol­tářem v tom­to chrá­mu, 23 vy­s­lý­chej z ne­be. Za­sáhni a roz­suď své služebníky tak, abys odpla­til viní­kovi, co za­s­louží za své skutky, a sprave­dlivého abys osprave­dlnil a odpla­til mu za jeho sprave­dlnost. 24 Kdy­by tvůj lid Iz­rael hřešil pro­ti to­bě, a utrpěl by pro­to porážku od svých ne­přá­tel, kdy­by se pak ale vrá­ti­li k to­bě, chvá­li­li tvé jméno, mod­li­li se a pro­si­li tě v tom­to chrá­mu, 25 vy­s­lý­chej z ne­be. Odpu­sť hřích svého lidu Iz­rae­le a přiveď je zpět do země, kte­rou jsi dal jim a je­jich ot­cům. 26 Kdy­by hřeši­li pro­ti to­bě, a za­vře­la by se pro­to ne­besa a ne­byl déšť, kdy­by se pak ale mod­li­li směrem k to­muto mís­tu, chvá­li­li tvé jméno a po svém po­trestání se od­vrá­ti­li od svých hříchů, 27 vy­s­lý­chej na ne­besích. Odpu­sť svým služebníkům, své­mu lidu Iz­rae­li, je­jich hřích. Vy­uč je správné cestě, kte­rou mají jít, a seš­li déšť na svou zem, kte­rou jsi dal své­mu lidu za dě­dictví. 28 Kdy­by v zemi na­stal hlad nebo mor, plíseň nebo sněť, ko­bylky nebo hou­senky nebo kdy­by tvůj lid v zemi až u samých bran utlačoval ne­pří­tel nebo jakáko­li rá­na či ne­moc – 29 kdy­by si pak ale kdoko­li ze vše­ho tvého lidu Iz­rae­le připustil, že jde o bo­lestnou ránu, a vze­pjal by ruce k to­muto chrá­mu, 30 vy­s­lý­chej z ne­be, kde pře­býváš. Odpu­sť a odplať každé­mu jeho skutky, ne­boť znáš jeho srd­ce – jen ty sám pře­ce znáš srd­ce li­dí – 31 aby tě mě­li v úctě a cho­di­li po tvých cestách po všech­ny dny svého živo­ta v ze­mi, kte­rou jsi dal našim ot­cům. 32 Rovněž kdy­by cizi­nec, ačko­li ne­pa­tří k tvé­mu lidu Iz­rae­li, přišel z daleké země kvů­li tvé­mu ve­liké­mu jménu, tvé mo­cné ruce a vztažené paži – kdy­by přiš­li a mod­li­li se směrem k to­muto chrá­mu, 33 i teh­dy vy­s­lý­chej z ne­be, kde pře­býváš. Učiň vše, oč by tě ten cizi­nec pro­sil, aby všech­ny náro­dy země po­znaly tvé jméno a měly tě v úctě tak jako tvůj lid Iz­rael a aby věděly, že tvé jméno je vzýváno nad tím­to chrá­mem, který jsem po­stavil. 34 Kdy­by tvůj lid vy­táhl do války, kamko­li bys je po­slal, a mod­li­li by se k to­bě směrem k to­muto měs­tu, jež jsi vy­vo­lil, a ke chrá­mu, který jsem po­stavil tvé­mu jménu, 35 vy­s­lý­chej z nebe je­jich mod­lit­bu a prosbu a zjednej jim právo. 36 Kdy­by zhřeši­li pro­ti to­bě – vž­dyť není člověka, který by ne­hřešil – a ty by ses na ně rozhněval a vy­dal je ne­pří­te­li a je­jich uchva­ti­te­lé by je od­ve­dli jako za­jat­ce do země daleké či blízké, 37 kdy­by si to však po­tom v zemi svého za­jetí vza­li k srd­ci, ob­rá­ti­li by se a pro­si­li tě o mi­lost v zemi svých vězni­te­lů se slovy: ‚Zhřeši­li jsme, zkazi­li se, jedna­li jsme zle!‘ 38 a kdy­by se ve vy­hnan­ství v zemi svých vězni­te­lů ce­lým srd­cem a ce­lou duší ob­rá­ti­li a mod­li­li by se směrem ke své ze­mi, kte­rou jsi dal je­jich ot­cům, k měs­tu, které jsi vy­vo­lil, a ke chrá­mu, který jsem po­stavil tvé­mu jménu, 39 vy­s­lý­chej z ne­be, kde pře­býváš, je­jich mod­lit­bu a je­jich pros­by. Zjednej jim právo a odpu­sť své­mu lidu to, čím pro­ti to­bě zhřeši­li. 40 Nyní te­dy, Bože můj, kéž jsou tvé oči upře­ny a tvé uši na­kloně­ny k mod­lit­bě na tom­to místě. 41 Již po­vstaň, Hos­po­di­ne Bože, ke své­mu spoči­nutíspo­lečně s Tru­hlou síly své! Tví kněží, Hos­po­di­ne Bože, ať jsou spásou oblečeni, tví věrní ať se ra­dují z tvé dob­ro­ty. 42 Ne­od­vracej, Hos­po­di­ne Bože, svo­ji tvářod to­ho, ko­hos po­mazal – pa­ma­tuj na od­danost svého služebníka Davida!“

Bible212. Letopisů6

Překlad „Bible21Klikněte pro další prěklady

Bible, překlad 21. století © 2009 BIBLION, o.s.
Použité s láskavým zvolením vydavateľa. Všetky práva vyhradené.

Bible21, King James Version, Ekumenický, Evanjelický, Roháček