Bible21 › 2. Letopisů › 18

2. Letopisů

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24
• 25
• 26
• 27
• 28
• 29
• 30
• 31
• 32
• 33
• 34
• 35
• 36

Spojenectví s Achabem1 Když Jošafat do­sáhl ve­likého bo­hatství a slávy, uzavřel sňatkem svého syna spo­jene­ctví s Achabem. 2 Po něko­lika letech Acha­ba navštívil v Sa­maří a ten pro něj a pro jeho do­pro­vod po­razil spoustu ov­cí, koz a te­lat. Po­tom ho za­čal podněcovat k tažení pro­ti Rá­mot-gi­leá­du. 3 „Po­táh­neš se mnou na Rá­mot-gileád?“ ptal se iz­rael­ský král Achab jud­ského krále Jošafata. „Udělám to, co ty,“ od­po­věděl mu Jošafat. „Můj lid je jako tvůj, mí koně jako tví! Půjdu do boje s tebou.“ 4 Jošafat ale iz­rael­ského krále požádal: „Vyptej se dnes pro­sím na slovo Hospodinovo.“ 5 Iz­rael­ský král tedy shro­máž­dil na čtyři sta pro­roků a ptal se jich: „Má­me jít do války o Rá­mot-gi­leád, nebo ne?“ „Jdi,“ od­po­vída­li, „a Bůh je vy­dá krá­li do rukou!“ 6 Jošafat ale naléhal: „To už tu není žádný Hos­po­dinův pro­rok, abychom se ze­pta­li jeho?“ 7 „Vlastně tu je­den ta­kový je,“ ře­kl iz­rael­ský král. „Skrze něj se lze ptát Hos­po­di­na, ale já ho ne­s­náším, pro­tože mi ne­pro­ro­kuje nic dob­rého, jen samé neštěstí. Je to Mi­chajáš, syn Jimlův.“ „Tak by král neměl mluvit,“ od­po­věděl Jošafat. 8 Iz­rael­ský král tedy za­vo­lal jedno­ho ko­morníka a roz­kázal: „Rych­le, Mi­chajáše, syna Jimlova!“ 9 Král Iz­rae­le a Jošafat, král Ju­dy, sedě­li ve slavnostním rou­chu na svých trůnech na pro­stran­ství u vcho­du do sa­mařské brá­ny a všich­ni ti pro­ro­ci pro­ro­kova­li před ni­mi. 10 Cidkiáš, syn Kenaanův, si zho­tovil že­lez­né rohy a pro­hlásil: „To­to praví Hos­po­din: Takhle utrkáš Ara­mej­ce k smrti!“ 11 A všich­ni ti pro­ro­ci pro­ro­kova­li podobně: „Jdi na Rá­mot-gi­leád! Čeká tě úspěch! Hos­po­din ho krá­li vy­dá do rukou!“ 12 Po­sel, který šel pro Mi­chajáše, mu říkal: „­Podívej se, všich­ni pro­ro­ci jako je­den muž před­po­vídají krá­li dob­ré věci. Radě­ji mluv jako oni. Řekni mu něco dobrého.“ 13 „Ja­kože je živ Hospodin,“ od­po­věděl Mi­chajáš, „bu­du mlu­vit jen to, co řekne můj Bůh.“ 14 A tak přišel ke králi. Ten se ho ze­ptal: „­Mi­chajáši, má­me jít do války o Rá­mot-gi­leád, nebo ne?“ „Jděte,“ od­po­věděl. „Čeká vás úspěch. Padnou vám do rukou.“ 15 Král ho však pře­rušil: „Ko­likrát tě mám za­přísahat, abys mi ve jménu Hos­po­di­nově neříkal nic než pravdu!“ 16 Mi­chajáš mu tedy řekl: „Viděl jsem vše­chen Iz­raeljak ovce po horách rozptýlen, jak ovce bez svého pastýře. Hospodin ře­kl mi: Pá­ny nemají, ať vrátí se do­mů každý v pokoji!“ 17 „Vž­dyť jsem ti to říkal,“ ob­rá­til se iz­rael­ský král k Jošafa­tovi. „Ne­pro­ro­kuje mi nic dob­rého, jen samé neštěstí.“ 18 Mi­chajáš ale pokračoval: „Nuže, slyš­te slovo Hos­po­di­novo. Vi­děl jsem Hos­po­di­na sedícího na trůnu a vše­chen ne­bes­ký zástup po jeho pravici a levici. 19 Hos­po­din se ptal: ‚Kdo sve­de iz­rael­ského krále Acha­ba, aby vy­táhl a padl u Rá­mot-gileádu?‘ Ten říkal to a ten zas ono. 20 Vtom vy­šel duch, stanul před Hos­po­di­nem a ře­kl: ‚Já ho svedu.‘ Hos­po­din se ze­ptal: ‚Jak?‘ 21 a on od­po­věděl: ‚Vyjdu a budu lživým du­chem v ús­tech všech jeho proroků.‘ Nato Hos­po­din ře­kl: ‚Ano, podaří se ti to; sve­deš ho. Jdi a pro­veď to.‘ 22 Nuže, po­hleď – do úst všech těch­to tvých pro­roků vložil Hos­po­din lživého du­cha. Hos­po­din ti ale před­po­vídá neštěstí.“ 23 Vtom vy­kročil Cidkiáš, syn Kenaanův, a udeřil Mi­chajáše do tváře se slovy: „Ku­dy asi přešel Hos­po­dinův duch ode mě, aby mlu­vil k tobě?“ 24 „To uvi­díš v den, kdy se ukryješ v nejza­zším pokojíku!“ od­po­věděl mu Mi­chajáš. 25 Nato iz­rael­ský král roz­kázal: „Se­ber­te Mi­chajáše a od­veď­te ho k ve­li­te­li měs­ta Amo­novi a králov­ské­mu synu Jo­ašovi. 26 Řeknete: ‚Tak­to praví král: To­ho­to muže vsaď­te do vězení a odměřuj­te mu chle­ba a vo­du, dokud se v pořádku nenavrátím.‘“ 27 Mi­chajáš ale ře­kl: „Jest­li se vrátíš v pořádku, ne­mlu­vil skrze mě Hospodin.“ A do­dal: „S­lyš­te to, všich­ni lidé!“ 28 Iz­rael­ský král pak s jud­ským králem Jošafa­tem táh­li na Rá­mot-gi­leád. 29 Iz­rael­ský král Jošafa­tovi ře­kl: „Já půjdu do bitvy v přestro­jení, ty ale zůstaň ve svém rouchu.“ A tak se král Iz­rae­le před bitvou přestro­jil. 30 Ara­mej­ský král roz­kázal svým vo­za­tajům: „Ne­bo­juj­te s malým ani s velkým, je­dině s králem izraelským!“ 31 Když po­tom vo­za­tajové uvi­dě­li Jošafa­ta, řek­li si: „To je iz­rael­ský král.“ Obklíči­li ho te­dy, aby ho na­pad­li. Když ale Jošafat vy­kři­kl, Hos­po­din mu po­mohl. Bůh je od něj od­lákal. 32 Vo­za­tajové po­zna­li, že to není iz­rael­ský král, a ne­cha­li ho být. 33 Někdo teh­dy náhodně vy­stře­lil z luku a za­sáhl iz­rael­ského krále mezi plá­ty a pan­cíř. „Zpátky!“ roz­kázal král své­mu vo­za­tajovi. „Od­vez mě z bo­je! Jsem raněn!“ 34 Bitva ale zuři­la ce­lý den, a tak iz­rael­ský král mu­sel zůstat před Ara­mej­ci po­de­přen na svém voze až do veče­ra. Zemřel při zápa­du slun­ce.