Bible21 › 2. Královská › 7

2. Královská

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24
• 25

1 „S­lyš­te slovo Hospodinovo,“ ře­kl na to Elíša. „Tak praví Hos­po­din: Zít­ra touto do­bou se v sa­mařské bráně bude pro­dávat mí­ra jemné mou­ky za še­kel a stejně tak dvě mí­ry ječmene!“ 2 Králův po­bočník, jeho pravá ru­ka, Boží­mu muži namí­tl: „Hos­po­din sice otevírá ne­bes­ké prů­du­chy, ale copak se může stát něco takového?“ „Uvidíš to na vlastní oči, ale ne­oku­síš to!“ od­po­věděl Elíša. Hluk velikého vojska3 U vrat brá­ny sedě­li čtyři malo­mo­cní. Řek­li si: „Co tu tak sedí­me a čeká­me na smrt? 4 Má­me snad jít do měs­ta, když je ve městě hlad? Tam bychom zemře­li. Když tu zůstane­me sedět, zemře­me zrov­na tak. Pře­běhně­me radě­ji do ara­mej­ského tá­bo­ra. Když nás ne­chají naživu, přeži­je­me. Když nás za­bi­jí, bez­tak zemřeme.“ 5 Ještě za še­ra se tedy zve­dli, že půjdou do tá­bo­ra Ara­mej­ců. Doš­li až k jeho okra­ji a hle – nikde nikdo! 6 Hos­po­din způso­bil, že Ara­mej­ci v tá­boře slyše­li hluk vozů, hluk koní, hluk ve­likého voj­s­ka a řek­li si: „­Podívej­te! Iz­rael­ský král si pro­ti nám najal cheti­tské a egyptské krále! Už táhnou na nás!“ 7 A tak se zve­dli a ještě za tmy se dali na úprk. Ne­cha­li tam své sta­ny, koně, osly i tá­bor tak, jak byl, a utíka­li o život. 8 Po­tom do­razi­li k tá­bo­ru ti malo­mo­cní. Veš­li do jedno­ho stanu a dali se do jíd­la a pi­tí. Nabra­li si od­tud stříbro, zla­to a oděvy a od­běh­li si to schovat. Pak se vrá­ti­li, šli do jiného stanu, nabra­li si i od­tud a znovu si to od­běh­li schovat. 9 Po­tom si ale řek­li: „Ne­dělá­me dobře. Dnes je den dob­rých zpráv, a my mlčí­me! Bylo by tre­stuhodné če­kat až do rá­na. Po­jď­me to radě­ji hned ozná­mit v králov­ském paláci.“ 10 Když do­razi­li k městské bráně, za­vo­la­li stráž a řek­li: „Přiš­li jsme k ara­mej­ské­mu tá­bo­ru a hle – nikde nikdo! Po nikom ani vidu ani sle­chu. Na místě zůsta­li kro­mě stanů jen uvázaní koně a osli.“ 11 Strážní tu zprávu předa­li dál, až se do­sta­la do králov­ského paláce. 12 Král ještě v noci vstal a ře­kl svým služebníkům: „Já vám po­vím, co na nás Ara­mej­ci uchys­ta­li. Vědí, že hla­doví­me, a tak opusti­li tá­bor a skry­li se v po­li. Ří­kají si: ‚Až vy­jdou z měs­ta, za­jme­me je živé a vpadne­me dovnitř!‘“ 13 Na to mu je­den z jeho dvořanů od­po­věděl: „Co kdybychom vy­s­la­li něko­lik mužů na průzkum; ať si vezmou těch pět koní, co ve městě zbývají. Bu­dou na tom stejně jako všich­ni Iz­rael­ci, co tu ještě zby­li. Všech­ny Iz­rael­ce pře­ce stejně čeká smrt.“ 14 A tak vza­li dvě koňská spřežení a král je vy­s­lal za ara­mej­ským voj­s­kem: „Jeď­te na průzkum!“ 15 Vy­razi­li tedy po je­jich stopě až k Jordánu a hle – po ce­lé cestě vi­dě­li plno výstro­je a výz­bro­je, kte­rou Ara­mej­ci na úprku od­hazova­li! A tak se po­s­lové vrá­ti­li a poda­li zprávu krá­li. 16 Lid teh­dy vy­razil a vy­plenil ara­mej­ský tá­bor. Mí­ra jemné mou­ky náhle stá­la pouhý še­kel a stejně tak dvě mí­ry ječ­mene, přes­ně jak ře­kl Hos­po­din. 17 Král teh­dy od­ve­lel svého po­bočníka, svou pravou ru­ku, k bráně. Dav ho tam ale ušlapal k smrti, přes­ně jak Boží muž ře­kl, když za ním onen po­sel přišel. 18 Tak se stalo, co Boží muž před­po­věděl: „Zít­ra touto do­bou se v sa­mařské bráně bu­dou pro­dávat dvě mí­ry ječ­mene za še­kel a stejně tak mí­ra jemné mouky.“ 19 Králův po­bočník mu teh­dy namí­tl: „Hos­po­din otevírá ne­bes­ké prů­du­chy, ale copak se může stát něco takového?“ a Boží muž mu od­po­věděl: „U­vi­díš to na vlastní oči, ale ne­oku­síš to.“ 20 A tak se stalo: dav ho v bráně ušlapal k smrti.