Bible21 › 2. Královská › 6

2. Královská

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24
• 25

Ztracená sekera1 Pro­ročtí učedníci řek­li Elíšovi: „­Podívej se, místo, kde s te­bou byd­lí­me, je nám pří­liš těsné. 2 Po­jď­me k Jordánu; každý od­tam­tud vez­me­me je­den trám a po­staví­me si tam místo k bydlení.“ Odpověděl jim: „Můžete jít.“ 3 „A ne­ch­těl bys jít se svý­mi služebníky?“ ře­kl je­den z nich. „Dobrá, půjdu,“ od­po­věděl Elíša 4 a šel s nimi. Přišli k Jordánu a za­ča­li kácet stro­my. 5 Jedno­mu z nich při tom náhle sklouz­la se­ke­ra z topůrka a spadla do vo­dy. „Ach, pane!“ vy­kři­kl, „by­la vypůjčená!“ 6 „Kam spadla?" ze­ptal se Boží muž. Když mu to místo ukázal, Elíša use­kl kus dře­va, ho­dil ho tam a se­ke­ra vy­plava­la. 7 „Vy­táhni si ji,“ ře­kl a on natáhl ruku a vzal si ji. S námi jich je víc8 Když ara­mej­ský král válčil s Iz­rae­lem, po­ra­dil se se svý­mi služebníky a ře­kl: „Po­ložím svůj tá­bor tam a tam.“ 9 Boží muž ale vzkázal iz­rael­ské­mu krá­li: „­Dej po­zor, ať ne­pro­cházíš tím­to mís­tem; skrývají se tam Aramejci.“ 10 Iz­rael­ský král pak na to místo, o kterém mu Boží muž ře­kl, po­slal va­rování, ať si tam dávají po­zor. Tak se to dělo znovu a znovu. 11 Ara­mej­ského krále to přivádělo k ne­příčetnosti. „Tak řeknete mi už,“ křičel na své služebníky, „kdo z nás tady donáší iz­rael­ské­mu králi?“ 12 Je­den z jeho služebníků se ozval: „Nikdo, pane můj, krá­li. To Elíša, ten pro­rok v Iz­rae­li, pro­zradí iz­rael­ské­mu krá­li i to, co říkáš v ložnici.“ 13 Král tedy roz­kázal: „Jdě­te zjistit, kde je! Ne­chám ho tam zajmout.“ Když pak přiš­la zpráva: „Je právě v Dotanu,“ 14 hned tam po­slal koně, vozy a množství vo­jáků. Do­razi­li tam v noci a město obklíči­li. 15 Ráno sluha Božího muže vstal, vy­šel ven a hle – ko­lem ce­lého měs­ta voj­sko, koně a vozy! „Ach, můj pane,“ ře­kl mlá­denec Elíšovi, „co si počneme?“ 16 „Ne­boj se,“ od­po­věděl mu. „S ná­mi jich je víc než s nimi.“ 17 Pak se Elíša mod­lil: „Hos­po­di­ne, otevři mu oči, ať vidí.“ Hos­po­din mlá­den­ci otevřel oči a hle – uvi­děl ko­lem Elíši horu oh­nivých koní a vozů! 18 Když se k ně­mu Ara­mej­ci za­ča­li stahovat, Elíša se mod­lil k Hos­po­di­nu: „Pro­sím, os­lep ten zástup!“ A on je naráz os­lepil, jak Elíša ře­kl. 19 Elíša pak na ně za­vo­lal: „To není ta ces­ta! To není to město! Po­jď­te za mnou a dove­du vás k muži, kterého hledáte.“ A dove­dl je do Sa­maří. 20 Jakmi­le veš­li do Sa­maří, Elíša ře­kl: „Hos­po­di­ne, otevři jim oči, ať vidí.“ Hos­po­din jim otevřel oči a hle – uvi­dě­li, že jsou upro­střed Sa­maří! 21 Vtom je spatřil iz­rael­ský král. „Mám je po­bít, otče? Mám je pobít?“ ptal se Elíši. 22 „Ne! " od­po­věděl. „Ne­za­jal jsi je vlastním mečem a lu­kem, a teď bys je chtěl po­bíjet? Dej jim jídlo a vo­du, ať se najedí a na­pi­jí a pak ať se vrátí ke své­mu pánu.“ 23 Král jim tedy vy­stro­jil ve­likou hosti­nu, a když se naje­dli a na­pi­li, pro­pustil je. Vrá­ti­li se ke své­mu pánu a od té doby ara­mej­ské nájez­dy na iz­rael­ské území přestaly. Hlad v Samaří24 Pozdě­ji ale ara­mej­ský král Ben-ha­dad znovu shro­máž­dil ce­lé své voj­sko, vy­táhl pro­ti Sa­maří a ob­le­hl je. 25 V Sa­maří na­stal ve­liký hlad. Ob­léhání pokračovalo, až byla os­lí hlava za osm­desát še­ke­lů stříb­ra a čtvrt dížky „ho­lu­bího tru­su“ za pět še­ke­lů stříb­ra. 26 Jednou, když iz­rael­ský král ob­cházel hrad­by, nějaká že­na na něj vy­křik­la: „Po­moz, pane můj, králi!“ 27 „Když ti ne­po­máhá Hos­po­din, jak ti mám po­mo­ci já? Je libo obi­lí z mla­tu nebo víno z lisu? ! od­po­věděl jí král. 28 Po­tom se ze­ptal: „Tak co chceš?“ Začala mu vy­právět: „Tahle že­na mi řek­la: ‚­Dej sem svého sy­na. Dnes ho sní­me a zít­ra sní­me zase mého.‘ 29 A tak jsme mého syna uvaři­ly a snědly. Druhý den jí po­vídám: ‚­Dej sem svého sy­na, ať ho sníme.‘ Jenže ona svého syna schovala!“ 30 Když král us­lyšel slova té že­ny, roz­tr­hl své rou­cho. Jak ob­cházel hrad­by, li­dé si všimli, že má na ho­lém těle pyt­lovi­nu. 31 „Ať mě Bůh po­trestá a ještě mi přidá,“ zvo­lal král, „jest­li ten Elíša, syn Šafatův, ještě dnes ne­při­jde o hlavu!“ 32 Pak po­slal pro Elíšu. Ten za­tím seděl doma se stařeši­ny Iz­rae­le. Ještě než k ně­mu králov­ský po­sel do­razil, ře­kl jim: „Vi­dí­te, ten vrahoun už něko­ho po­slal, aby mě připravil o hlavu. Dávej­te po­zor; až ten po­sel při­jde, za­vřete za ním dveře a pevně je drž­te. Slyším, jak mu jde v patách jeho pán.“ 33 Sotva to doře­kl, přišel po­sel se vzkazem: „Za to neštěstí může Hos­po­din! Pro­č bych v něj ještě doufal?“