Bible21 › 2. Královská › 5

2. Královská

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24
• 25

Malomocný Náman1 Ná­man byl vo­jevůd­ce ara­mej­ského krále. Byl to muž důleži­tý a vel­mi vážený v očích svého pá­na, ne­boť skrze něj Hos­po­din Ara­mej­cům da­roval vítěz­ství. Ten­to udatný válečník ale one­mo­cněl malo­mo­cen­stvím. 2 Při jednom ze svých nájez­dů na iz­rael­ské území si od­tud Ara­mej­ci přive­dli mla­dou dívku, která pak slouži­la u Ná­manovy manželky. 3 Jednou řek­la své paní: „Kdy­by se tak můj pán do­stal k pro­ro­kovi, který ži­je v Sa­maří. Ten by ho jis­tě malo­mo­cen­ství zbavil.“ 4 Ná­man pak šel za svým pánem a vy­právěl mu, co ta dívka z iz­rael­ské země říka­la. 5 „Vy­dej se na cestu!“ od­po­věděl ara­mej­ský král. „Já za­tím pošlu list iz­rael­ské­mu králi.“ Ná­man se tedy vy­pravil na ces­tu. Vzal s se­bou deset talen­tů stříb­ra, šest tisíc še­ke­lů zla­ta a desa­te­ro slavnostních šatů. 6 Iz­rael­ské­mu krá­li do­ručil list to­ho­to znění: „Po­sílám ti ten­to list po svém služebníku Ná­manovi. Zbav ho malomocenství.“ 7 Jakmi­le si iz­rael­ský král ten list přečetl, roz­tr­hl své rou­cho a zvo­lal: „Copak jsem Bůh, který bere nebo dává život? Tak on mi vzkazuje, ať něko­ho zbavím malo­mo­cen­ství! Po­suď­te sami – zjevně si pro­ti mně hledá záminku!“ 8 Když Boží muž Elíša us­lyšel, že iz­rael­ský král roz­tr­hl své rou­cho, vzkázal mu: „Pro­č jsi roz­tr­hl své rou­cho? Poš­li ho za mnou, ať po­zná, že v Iz­rae­li je prorok.“ 9 Když pak Ná­man do­razil se svým vo­zem a spřežením a za­stavil se u vcho­du do Elíšova do­mu, 10 Elíša mu po svém po­s­lu vzkázal: „Jdi a sedmkrát se omyj v Jordánu. Tak se tvé tělo uz­draví a bu­deš čistý.“ 11 Ná­ma­na to tak po­pu­di­lo, že šel pryč. „Mys­lel jsem, že ke mně aspoň vy­jde ven!“ rozči­loval se. „Mys­lel jsem, že bude vzývat jméno svého Boha Hos­po­di­na a mávat ru­kou nad ne­mo­cným mís­tem, aby malo­mo­cen­ství ode­h­nal. 12 Copak nejsou da­mašské ře­ky Ama­na a Parpar lepší než všech­na voda v Iz­rae­li? Copak jsem se ne­mohl umýt v nich, abych byl očištěn?“ S tím se otočil a rozči­len od­jel. 13 Jeho služebníci ale přistou­pi­li a řek­li mu: „O­tče, kdy­by ti pro­rok uložil něco těžkého, ne­u­dělal bys to? Čím spíše te­dy, když ti ře­kl: Omyj se, a bu­deš čistý.“ 14 A tak se­stou­pil a sedmkrát se po­nořil v Jordánu, jak mu Boží muž ře­kl, a jeho tělo se uz­dravi­lo – bylo čis­té jako tělo malého chlap­ce! 15 Hned se tedy s ce­lým svým do­pro­vo­dem vy­dal zpátky k Boží­mu muži. Před­stou­pil před něj a ře­kl: „Hle, teď jsem po­znal, že na ce­lém světě není Bůh jako v Iz­rae­li. Zde, pro­sím, při­jmi od svého služebníka tyto dary.“ 16 Elíša ale od­po­věděl: „Ja­kože je živ Hos­po­din, před je­hož tváří sto­jím, nic si nevezmu!“ A i když ho Ná­man pře­mlou­val, ať si něco vez­me, odmí­tl. 17 „Když ji­nak ne­dáš, pane,“ ře­kl po­tom Ná­man, „dovol pro­sím, ať si tvůj služebník alespoň naloží dva mez­ky zdejší půdou. Tvůj služebník už to­tiž ne­chce přinášet zápaly ani obě­ti žádným bo­hům kro­mě Hos­po­di­na. 18 Jednu věc ale kéž Hos­po­din tvé­mu služebníku odpustí: Když můj pán vchází do Ri­mo­nova chrá­mu, aby se tam klaněl, opírá se o mé rámě, takže i já se mu­sím v Ri­mo­nově chrá­mu poklo­nit. Když se tedy budu klanět v Ri­mo­nově chrá­mu, kéž to Hos­po­din tvé­mu služebníku odpustí.“ 19 „Jdi v pokoji,“ od­po­věděl mu Elíša. Ještě ani ne­byl dale­ko, 20 když si Ge­hazi, mlá­denec Božího muže Elíšy, ře­kl: „Tak vi­da, můj pán si odmí­tl vzít, co ten Ara­me­jec Ná­man při­ne­sl. Ja­kože je živ Hos­po­din, po­běžím za ním a něco si od něj vezmu!“ 21 A tak se Ge­hazi ro­ze­b­ěhl za Námanem. Jakmile si Ná­man vši­ml, že za ním běží, vy­stou­pil z vozu a šel mu vstříc. „Je všech­no v pořádku?“ ptal se. 22 „Ano, v pořádku,“ od­po­věděl Ge­hazi. „Můj pán mě jen po­sílá se vzkazem: Teď právě ke mně přiš­li dva mlá­den­ci od pro­ro­ckých učedníků z Efraim­ských hor. Dej jim, pro­sím, talent stříb­ra a dvo­je slavnostní šaty.“ 23 „Ale jistě!“ od­po­věděl Ná­man a pře­mlou­val ho: „Vez­mi si pro­sím dva talenty.“ Za­vázal tedy dva talen­ty stříb­ra do dvou pyt­lů, při­dal k tomu dvo­je slavnostní ša­ty a všech­no to svěřil dvě­ma svým mlá­den­cům, aby to nes­li před Ge­hazim. 24 Když ale doš­li k návrší, Ge­hazi to od nich převzal a schoval to tam v jednom do­mě. S muži se roz­loučil a oni ode­š­li. 25 Také on ode­šel a vrá­til se ke své­mu pánu. „Kde jsi byl, Gehazi?“ ze­ptal se Elíša. „Tvůj služebník nešel celkem nikam.“ 26 „Copak jsem tam v du­chu ne­byl, když ten muž vy­stou­pil z vozu a šel ti vstříc?“ ře­kl mu na to Elíša. „Copak je teď vhodná chvíle brát stříbro a ša­ty, háje a vi­nice, brav a skot, sluhy a služky? 27 Ná­manovo malo­mo­cen­ství pro­to navěky ulpí na to­bě a na tvých potomcích!“ A Ge­hazi od něj ode­šel malo­mo­cný – bílý jako sníh!