Bible21 › 2. Královská › 4

2. Královská

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24
• 25

Olej ve džbánech1 Jed­na z manže­lek pro­ro­ckých učedníků před Elíšou úpěn­livě naříka­la: „Tvůj služebník, můj muž, umřel. Sám víš, jak tvůj služebník ctil Hos­po­di­na. Teď ale přišel věři­tel a chce si oba mé chlap­ce od­vést jako otroky!“ 2 „Co pro tebe mohu udělat?“ ptal se jí Elíša. „­Po­věz mi, co máš doma?“ „Tvá služebnice nemá doma nic než lah­vičku oleje,“ od­po­vědě­la. 3 „Jdi ven,“ ře­kl, „a vy­půjči si od všech sou­sedů prázdné džbá­ny. Ať jich není málo! 4 Pak se vrať, za­vři za se­bou i za svý­mi syny dveře a lij do všech těch džbánů olej. Plné dávej stranou.“ 5 A tak šla ven. Po­tom za se­bou a za svý­mi syny za­vře­la dveře, oni jí podáva­li džbá­ny a ona naléva­la. 6 Když byly džbá­ny plné, řek­la synovi: „­Po­dej mi další.“ „Další nemáme,“ ře­kl a vtom olej došel. 7 Šla to po­vědět Boží­mu muži a ten jí ře­kl: „Jdi ten olej pro­dat a vy­rovnej svůj dluh. Z to­ho, co zbu­de, pak bu­deš se svý­mi syny žít.“ Šunemitka a její syn8 Když jednou Elíša pro­cházel Šu­ne­mem, jed­na místní zá­možná že­na ho po­zva­la k jídlu. Od té doby se pokaždé, když tudy pro­cházel, za­stavil u ní na jídlo. 9 Ta že­na řek­la své­mu manže­lovi: „­Podívej se, ten muž, co tudy často chodí, je urči­tě Boží svě­tec. 10 Po­jď­me mu na střeše po­stavit poko­jík. Dá­me mu tam po­stel, stůl, ži­d­li a svícen, ať má kde odpočívat, když k nám přijde.“ 11 Jedno­ho dne si tam tedy Elíša přišel odpoči­nout. Lehl si ve svém poko­jíku 12 a své­mu mlá­den­ci Ge­hazi­mu ře­kl: „Zavo­lej tu Šunemitku.“ Ten ji za­vo­lal, a když stanu­la před ním, 13 Elíša mlá­den­ci ře­kl: „­Po­věz jí: Za­hrnulas nás vše­možnou péčí. Co pro tebe mohu udělat? Mám se o to­bě zmínit u krále nebo u ve­li­te­le vojska?“ Ona mu však od­po­vědě­la: „Ži­ju si spoko­jeně mezi svými.“ 14 „Co bych jen pro ni mohl udělat?“ ptal se po­tom Elíša. „Vlastně nemá syna a její muž je starý,“ od­po­věděl Ge­hazi. 15 „Zavo­lej ji,“ ře­kl mu. A tak ji za­vo­lal, a když stanu­la ve dveřích, 16 Elíša jí ře­kl: „Za rok touto do­bou bu­deš chovat syna.“ „To ne, můj pane,“ zvo­la­la. „Jsi Boží muž, ne­pod­váděj svou služebnici!“ 17 Ta že­na pak ale oprav­du poča­la a za rok tou do­bou po­ro­di­la sy­na, přes­ně jak jí Elíša ře­kl. 18 Když chlapec po­vyros­tl, jedno­ho dne o žních šel za ot­cem na po­le. 19 Tam ale za­čal naří­kat: „­Mo­je hlava! Moje hlava!“ „Odnes ho k matce,“ ře­kl otec mlá­den­ci, 20 a tak ho vzal a při­ne­sl mat­ce. Oko­lo po­ledne jí umřel v náručí. 21 Vy­nes­la ho na­ho­ru a po­loži­la na lůžko Božího muže, za­vře­la za se­bou a ode­š­la. 22 Po­tom za­vo­la­la manže­la: „Poš­li mi jedno­ho z mlá­den­ců a oslici. Mu­sím rych­le za Božím mužem. Hned se vrátím.“ 23 „Pro­č bys za ním dnes chodila?“ namí­tl jí. „Není pře­ce novo­luní ani sobota.“ „Buď klidný,“ řek­la mu. 24 Ose­dla­la oslici a své­mu mlá­den­ci řek­la: „Jen ji žeň! Kvů­li mně ne­zpo­maluj, dokud ti neřeknu.“ 25 A tak je­la, až do­razi­la k Boží­mu muži na horu Karmel. Když Boží muž uvi­děl, jak k ně­mu míří, ře­kl své­mu mlá­den­ci Ge­hazi­mu: „­Podívej, to je ta Šu­ne­mi­tka. 26 Utíkej jí na­pro­ti a ze­ptej se: Jak se ti daří? Jak se daří manže­lovi? Jak se daří dítěti?“ „Dobře,“ od­po­vědě­la. 27 Když ale doš­la až na­ho­ru k Boží­mu muži, vrh­la se k zemi a ob­ja­la mu no­hy. Ge­hazi hned přistou­pil, aby ji od­strčil, ale Boží muž mu ře­kl: „Nech ji, má v duši hořkost. Hos­po­din mi to ale za­ta­jil a nic mi o tom neřekl.“ 28 „Pane,“ řek­la pak ta že­na, „ch­tě­la jsem snad od tebe sy­na? Neříka­la jsem ti, ať mě ne­pod­vádíš?! 29 Na to Elíša ře­kl Ge­hazi­mu: „Přepásej se, vez­mi si tuto hůl a běž! Cestou niko­ho ne­z­drav a ani na pozdrav ne­od­po­ví­dej. Mou hůl pak po­lož chlap­ci na tvář.“ 30 Chlap­cova matka ale pro­hlási­la: „Ja­kože je živ Hos­po­din a živ jsi ty, ne­pustím se tě!“ A tak vstal a šel s ní. 31 Ge­hazi vy­razil na­před. Po­ložil chlap­ci hůl na tvář, ale ten ani ne­hle­sl, ani se ne­po­hnul. Vrá­til se tedy Elíšovi na­pro­ti a ře­kl mu: „Chlapec se nevzbudil.“ 32 Když Elíša vešel do do­mu, chlapec ležel mrt­vý na lůžku. 33 Elíša šel dovni­tř, za­vřel se s ním o sa­mo­tě a za­čal se mod­lit k Hos­po­di­nu. 34 Po­tom vstal a šel k chlap­ci. Po­ložil se na něj, ús­ta na ús­ta, oči na oči, dlaně na dlaně. Jak na něm ležel, chlap­covo tělo se za­hřálo. 35 Po­tom se zve­dl a pře­cházel po do­mě sem a tam. Opět k ně­mu přistou­pil a po­ložil se na něj. Tu chlapec kýchl, pak znovu, celkem sedmkrát a na­ko­nec otevřel oči. 36 Elíša přivo­lal Ge­hazi­ho: „Zavo­lej Šunemitku!“ Za­vo­lal ji te­dy, a když přiš­la, Elíša jí ře­kl: „Ta­dy máš svého syna.“ 37 Veš­la dovni­tř, padla mu k no­hám a klaně­la se mu až k ze­mi. Pak vza­la syna a ode­š­la. Ať se najedí38 Elíša se vrá­til do Gilgalu. V zemi byl hlad. Jednou, když před ním sedě­li pro­ročtí učedníci, ře­kl své­mu mlá­den­ci: „Přis­tav ten velký hrnec a uvař jim polévku.“ 39 Je­den z nich šel ven pro něja­kou ze­leni­nu. Našel ale divoké tykve a na­sbíral si jich plnou zástě­ru. Vrá­til se, a aniž si toho kdo vši­ml, na­krájel je do hrn­ce s tou po­lévkou. 40 Tu pak všem roz­léva­li k jídlu. Jakmi­le ji ale oku­si­li, za­ča­li křičet: „­Boží muži! V hrn­ci je smrt!“ Ne­dalo se to jíst. 41 „Při­nes­te mouku,“ ře­kl Elíša. Na­sypal ji do hrn­ce a ře­kl: „Roz­lévej­te všem, ať se najedí.“ A v hrn­ci už nic špatného ne­bylo. 42 Je­den muž přišel z Baal-ša­lišy a při­ne­sl Boží­mu muži prvo­ti­ny své úro­dy – dvacet ječných chle­bů a snopek obi­lí. Elíša ře­kl: „­Dej to li­dem, ať se najedí.“ 43 „Cože?“ namí­tl jeho po­mo­cník. „To­hle mám nabídnout stov­ce mužů?“ On ale opa­koval: „­Dej to li­dem, ať se najedí. Ne­boť tak praví Hos­po­din: Najedí se a ještě zbude.“ 44 A oprav­du – když jim to nabí­dl, naje­dli se a ještě zbylo, přes­ně jak ře­kl Hos­po­din.