Bible21 › 2. Královská › 3

2. Královská

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24
• 25

Joram, král izraelský1 Osmnáctého roku jud­ského krále Jošafa­ta se iz­rael­ským králem stal Jo­ram, syn Achabův, a kraloval v Sa­maří dvanáct let. 2 Pá­chal, co je v Hos­po­di­nových očích zlé, ačko­li ne to­lik jako jeho otec a jeho matka – od­stranil alespoň Baalův sloup, který ne­chal vztyčit jeho otec. 3 Zůstával ale v hříších Je­ro­boá­ma, syna Ne­ba­tova, který sve­dl Iz­rael k hří­chu, a ne­od­vrá­til se od nich. 4 Moáb­ský král Méša choval ov­ce. Od­váděl iz­rael­ské­mu krá­li sto tisíc jehňat a sto tisíc be­ranů na vlnu. 5 Po Acha­bově smrti se ale moáb­ský král pro­ti iz­rael­ské­mu krá­li vzbouřil. 6 Král Jo­ram pro­to ihned vy­táhl ze Sa­maří a svo­lal do boje ce­lý Iz­rael. 7 Teh­dy vzkázal také jud­ské­mu krá­li Jošafa­tovi: „­Moáb­ský král se pro­ti mně vzbouřil. Po­táh­neš se mnou do války s Moábem?“ „Udělám to, co ty,“ od­po­věděl Jošafat. „Můj lid je jako tvůj, mí koně jako tví! 8 Kudy potáhneme?“ ze­ptal se pak ještě. „Pouštní cestou přes Edom,“ od­po­věděl Jo­ram. 9 Král Iz­rae­le tedy vy­táhl spo­lu s králem Judy a s králem Edo­mu. Po sed­mi­denní cestě oklikou už ale voj­sko nemělo vodu pro sebe ani pro svá zvířa­ta. 10 Iz­rael­ský král si po­vzde­chl: „Ach, copak nás tři krále Hos­po­din svo­lal pro­to, aby nás vy­dal do ru­kou Moábcům?“ 11 Jošafat ale ře­kl: „To už tu není žádný Hos­po­dinův pro­rok, abychom se skrze něj ze­pta­li Hospodina?“ Jeden ze služebníků iz­rael­ského krále se ozval: „Je tu Elíša, syn Šafatův, který líval vodu na ruce Eliášovy.“ 12 „­Ten má slovo Hospodinovo,“ od­po­věděl Jošafat. Vy­da­li se tedy spo­lu s iz­rael­ským a edom­ským králem za ním. 13 Elíša ale iz­rael­ské­mu krá­li ře­kl: „Co je mi do te­be? Jdi si za pro­roky svého otce nebo své matky!“ „To ne,“ od­po­věděl mu iz­rael­ský král. „Byl to Hos­po­din, kdo nás tři krále svo­lal, aby nás vy­dal do ru­kou Moábcům.“ 14 Elíša mu na to ře­kl: „Ja­kože je živ Hos­po­din zástupů, před je­hož tváří sto­jím – kdybych si ne­vážil jud­ského krále Jošafa­ta, ne­věnoval bych ti je­diný po­hled! 15 Nuže, přiveď­te mi tedy hudebníka.“ Když pak hu­debník za­čal hrát, nad Elíšou byla ruka Hos­po­di­nova. 16 „Tak praví Hospodin,“ ře­kl. „Pro­hlubně v tom­to vy­schlém říčním ko­ry­tu bu­dou plné vo­dy! 17 Ano, tak praví Hos­po­din: Ne­spatří­te vítr ani déšť, ale ko­ryto se na­plní vodou, tak že se na­pi­jete vy, váš do­by­tek i všech­na vaše zvířa­ta. 18 To by ale v Hos­po­di­nových očích bylo málo. Pro­to vám také vy­dá do ru­kou Moáb­ce. 19 Všech­na hrazená měs­ta, všech­na větší měs­ta do­bu­dete, všech­ny ovo­cné stro­my pokácí­te, všech­ny vodní pra­me­ny za­sypete a všech­ny dob­ré po­zemky za­hází­te kamením!“ 20 Druhý den ráno, v době, kdy se přináší moučná oběť, se náhle od Edo­mu přiva­li­la spous­ta vo­dy, která za­plavi­la ce­lé oko­lí. 21 Všich­ni Moáb­ci slyše­li, že pro­ti nim vy­táh­li do boje tito králové, a tak po­vo­la­li všech­ny, kdo unes­li zbroj, staré i mladé. Pak se ro­ze­stavě­li na hranici. 22 Když ráno vsta­li, vy­cházející slun­ce ozáři­lo vo­du. Moáb­cům ta voda z druhého bře­hu připa­da­la rudá jako krev. 23 „To je krev!“ zvo­la­li. „­Ti králové se na sebe mu­se­li vrh­nout a navzájem se po­vraž­dit. Nuže, Moábe, vzhů­ru za kořistí!“ 24 Když ale doš­li k iz­rael­ské­mu tá­bo­ru, Iz­rael­ci vy­razi­li a bili je, až se Moáb­ci před nimi dali na útěk. Oni je ale do­stih­li a po­bi­li je. 25 Je­jich měs­ta roz­boři­li, všech­ny dob­ré po­zemky úplně za­háze­li ka­mením, všech­ny vodní pra­me­ny za­sypa­li, všech­ny ovo­cné stro­my pokáce­li. Je­dině ka­menné hrad­by v Kir-cha­rešetu zůstaly stát, a tak to město obklíči­li pra­kovníci a dobýva­li je. 26 Moáb­ský král vi­děl, že boj je nad jeho síly, a tak si vzal 700 mužů oz­bro­jených mečem, aby se pro­bil k edom­ské­mu krá­li, ale ne­dokázal to. 27 Teh­dy vzal svého prvo­ro­zeného sy­na, který měl kralovat po něm, a obětoval ho jako zápalnou oběť na hrad­bách. Iz­rael­ci byli tak zděšeni, že od nich od­táh­li a vrá­ti­li se do vlasti.