Bible21 › 2. Královská › 23

2. Královská

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24
• 25

Jošiášovy reformy1 Nato král ne­chal svo­lat všech­ny stařeši­ny Judy a Je­ruzalé­ma. 2 Král vešel do Hos­po­di­nova chrá­mu a s ním vše­chen jud­ský lid, obyva­te­lé Je­ruzalé­ma, kněží i pro­ro­ci – vše­chen lid od nejmenších po nej­větší. Král jim předčítal všech­na slova Kni­hy smlou­vy, nale­zené v Hos­po­di­nově chrá­mu. 3 Pak se po­stavil ke slou­pu a za­vázal se před Hos­po­di­nem smlou­vou, že bude ce­lým srd­cem i duší následovat Hos­po­di­na a po­s­lou­chat jeho příka­zy, svě­de­ctví a us­tano­vení a plnit tak slova této smlou­vy, za­psaná v této knize. Také vše­chen lid se k té smlou­vě připo­jil. 4 Král přikázal nej­vyšší­mu knězi Chilkiášovi a dalším kněžím i strážcům prahu, aby z Hos­po­di­novy sva­tyně vy­nes­li všech­ny věci vy­ro­bené pro Baa­la, pro Aše­ru a pro všech­ny ne­bes­ké zástu­py. Spá­lil je venku za Je­ruzalé­mem u po­toka Ki­dron a je­jich po­pel odne­sl do Bet-elu. 5 Skon­coval také s mod­lářským kněžstvem, které si us­tanovi­li judští králové, aby po jud­ských měs­tech i v oko­lí Je­ruzalé­ma pá­li­li ka­di­dlo na výšinách (pá­li­li to­tiž ka­di­dlo Baalovi, slun­ci, měsíci, sou­hvěz­dím a všem ne­bes­kým zástupům). 6 Také so­chu Aše­ry vy­ne­sl z Hos­po­di­nova chrá­mu ven za Je­ruzalém k po­toku Ki­dron, kde ji spá­lil. Ro­zemlel ji na prach a ten pak vy­sypal na veřejném hř­bi­tově. 7 Dále zbořil stánky mod­lářské pro­sti­tu­ce v Hos­po­di­nově chrá­mu, kde že­ny tkaly rou­cha pro Aše­ru. 8 Dal také přivést všech­ny kněze z jud­ských měst a od Geby až po Beer-še­bu zne­svě­til obětní výši­ny, na ni­chž kněží pá­li­li ka­di­dlo. Zničil také Výši­nu bran, umístěnou u vcho­du do brá­ny městského správ­ce Jošuy (když se šlo bránou do měs­ta, stá­la vle­vo). 9 Kněží oněch výšin ne­s­louži­li u Hos­po­di­nova ol­táře v Je­ruzalémě, přesto však smě­li jíst ne­kvašený chléb se svý­mi kněžský­mi bra­t­ry. 10 Jošiáš zne­svě­til i Tofet v údo­lí Ben-hi­nom, aby tam už nikdo ne­pro­ve­dl svého syna nebo dce­ru ohněm jako oběť Mo­lo­chovi. 11 Od vcho­du do Hos­po­di­nova chrá­mu od­stranil koně, které judští králové za­svě­ti­li slun­ci (by­li po­blíž místnosti ko­mořího Net­an-me­le­cha ve sloupořadí), a spá­lil slu­neční vo­zy. 12 Roz­bořil ol­táře, které si judští králové zří­di­li na střešní te­ra­se po­blíž Achazovy kom­na­ty, stejně jako ol­táře, které po­stavil Menaše na obou nádvořích Hos­po­di­nova chrá­mu. Je­jich prach od­tud urych­leně vy­ho­dil do po­toka Ki­dron. 13 Král také zne­svě­til obětní výši­ny před Je­ruzalé­mem jižně pod Ho­rou zká­zy, které vy­stavěl iz­rael­ský král Šalo­moun pro si­don­skou ohavnost Aštar­tu, pro moáb­s­kou ohavnost Ke­moše a pro amon­skou odpornost Mo­lo­cha. 14 Jošiáš roz­tříš­til po­svátné slou­py, zporážel Ašeři­ny kůly a mís­ta po nich na­plnil lid­ský­mi kost­mi. 15 Dokon­ce i ten ol­tář v Bet-elu – tu obětní výši­nu, kte­rou vy­stavěl Je­ro­boám, syn Ne­batův, když sve­dl Iz­rael k hří­chu – i ten­to ol­tář Jošiáš roz­bořil, tu výši­nu spá­lil a roz­drtil na prach. Spá­lil také Ašeřin kůl. 16 Když se Jošiáš roz­hlé­dl, vši­ml si na tom svahu nějakých hrobů. Po­slal z nich tedy vy­zvednout kosti a ty na tom ol­táři spá­lil, aby ho zne­svě­til. Tak došlo na Hos­po­di­nova slova, jak je vy­kři­kl Boží muž, který to všech­no před­po­věděl. 17 Král se ze­ptal: „Čí je ten náhro­bek, který tu vidím?“ Místní mu od­po­vědě­li: „To je hrob Božího muže, který přišel z Jud­s­ka a vy­kři­kl pro­ti betel­ské­mu ol­táři všech­no to, co jsi s ním právě udělal.“ 18 „Nech­te ho odpočívat,“ ře­kl na to král. „Je­ho kost­mi ať nikdo nehýbá.“ Ušetři­li tedy jeho kosti i kosti pro­roka, který přišel ze Sa­maří. 19 A právě tak, jako to udělal v Bet-elu, stejně od­stranil i všech­ny sva­tyně na výšinách, které si iz­rae­lští králové po­stavi­li v sa­mařských měs­tech a po­pou­ze­li jimi Hos­po­di­na. 20 Všech­ny kněze těch výšin po­bil na je­jich ol­tářích a pá­lil na nich lid­ské kosti. Teprve pak se vrá­til do Je­ruzalé­ma. 21 Král tenkrát přikázal vše­mu li­du: „Slav­te Hod beránka Hos­po­di­nu, své­mu Bo­hu, jak je psáno v této Knize smlouvy.“ 22 Ta­kový Hod beránka se ne­ko­nal už od dob soud­ců, kteří kdy­si ve­dli Iz­rael, ani za ce­lou dobu iz­rael­ských a jud­ských králů. 23 Osmnáctého roku krále Jošiáše se ale v Je­ruzalémě slavil ten­to Hos­po­dinův Hod beránka. 24 Jošiáš vy­mý­til věšt­ce a du­chaře stejně jako bůžky, hnu­sné mod­ly a všech­ny ty ohavnosti, které bývaly vi­dět v jud­ské zemi i v Je­ruzalémě. Tak na­plnil slova Záko­na, za­psaná v knize, kte­rou kněz Chilkiáš nale­zl v Hos­po­di­nově chrá­mu. 25 Nikdy před­tím ani po­tom ne­byl žádný král jako Jošiáš, který by se ob­rá­til k Hos­po­di­nu ce­lým svým srd­cem, ce­lou svou duší i ce­lou svou si­lou a ří­dil by se ce­lým Záko­nem Mo­jžíšovým. 26 Hos­po­din se ale přesto ne­od­vrá­til od roz­hor­lení svého ve­likého hněvu, kterým vzplál pro­ti Ju­dovi kvů­li všem těm urážkám, ji­miž ho po­pou­zel Menaše. 27 Hos­po­din pro­hlásil: „Ja­ko jsem ze své blízkosti vy­hnal Iz­rael, tak vy­ženu i Ju­du. Za­vrh­nu Je­ruzalém, toto město, které jsem si vy­vo­lil, i chrám, o němž jsem ře­kl, že tam bude zůstávat mé jméno.“ 28 Ostatní Jošiášovy skutky – co všech­no vy­ko­nal – o tom se, jak zná­mo, píše v Kro­nice jud­ských králů. 29 Za jeho dnů vy­táhl egyptský vlád­ce, fa­rao Nekó, pro­ti asyr­ské­mu krá­li k ře­ce Eufrat. Král Jošiáš vy­táhl pro­ti ně­mu, ale on ho za­bil v Megi­du, jakmi­le se tam ob­jevil. 30 Jeho služebníci pře­vez­li jeho tělo na voze z Megi­da do Je­ruzalé­ma, kde ho po­chova­li. Lid země pak vzal Jošiášova syna Jo­a­chaze, po­maza­li ho a pro­hlási­li ho za krále namísto jeho ot­ce. Joachaz, král judský31 Jo­a­chaz se stal králem ve tři­a­dvaceti letech a kraloval v Je­ruzalémě tři měsíce. Jeho matka se jmenova­la Cha­mutal, dce­ra Je­re­miáše z Lib­ny. 32 Pá­chal, co je v Hos­po­di­nových očích zlé, přes­ně jako to děla­li jeho ot­cové. 33 Fa­rao Nekó ho uvěznil v Ri­ble v chamátské ze­mi, aby ne­mohl kralovat v Je­ruzalémě, a uložil zemi po­vinný od­vod sto talen­tů stříb­ra a talent zla­ta. Joakim, král judský34 Namísto jeho otce Jošiáše pak fa­rao Nekó jmenoval králem Jošiášova syna Eli­a­ki­ma, kterého přejmenoval na Jo­a­ki­ma. Jo­a­chaze ne­chal od­vléci do Egyp­ta, kde zemřel. 35 Pro­tože Jo­a­kim od­váděl fa­rao­novi stříbro a zla­to, mu­sel zemi zdanit. Kvů­li fa­rao­novu příka­zu tedy každý pla­til stříbro, jak mu bylo vy­měřeno. Jo­a­kim to stříbro a zla­to vy­máhal od lidu země, aby ho mohl ode­vzdat fa­rao­nu Nekóovi. 36 Jo­a­kim se stal králem v pět­a­dvaceti letech a kraloval v Je­ruzalémě je­denáct let. Jeho matka se jmenova­la Zeb­uda, dce­ra Pedaje z Rumy. 37 Pá­chal, co bylo v očích Hos­po­di­na, jeho Bo­ha, zlé, přes­ně jako to děla­li jeho ot­cové.