Bible21 › 2. Korintským › 1

2. Korintským

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13

1 Pavel, pod­le Boží vůle apoštol Krista Ježíše, a bra­tr Ti­mo­te­u­scírkvi Boží v Ko­rin­tu a všem svatým v ce­lém Ře­cku: 2 Mi­lost vám a pokoj od Bo­ha, naše­ho Ot­ce, a od Pá­na Ježíše Krista. Utrpení a potěšení3 Požeh­nán buď Bůh a Otec naše­ho Pá­na Ježíše Krista, Otec mi­lo­sr­den­ství a Bůh veškerého po­těšení! 4 V každém našem soužení nás po­těšuje, abychom ty, kdo mají jakéko­li soužení, moh­li po­vzbu­zovat tím­též po­těšením, které jsme sami při­ja­li od Bo­ha. 5 Vž­dyť čím více utrpení pro Krista za­kouší­me, tím více po­vzbu­zení skrze Krista při­jímá­me. 6 Když tedy má­me soužení, je to pro vaše po­vzbu­zení a spásu, a když jsme po­těšováni, je to opět pro vaše po­vzbu­zení (které se pro­je­vuje, když snáší­te stejná utrpení jako my). 7 Pro­to má­me ohledně vás ne­o­chvějnou na­dě­ji, ne­boť ví­me, že jako má­te podíl na utrpení, tak bu­dete mít podíl i na po­těšení. 8 Bratři, ne­chce­me, abys­te ne­vědě­li o soužení, které na nás do­leh­lo v Asii tak těžce a ne­s­ne­si­telně, že jsme už přesta­li doufat, že přeži­je­me; 9 v nit­ru jsme už vlastně očekáva­li roz­su­dek smrti. To vše se stalo, abychom ne­spo­léha­li sami na se­be, ale na Bo­ha, který křísí mrt­vé 10 a který nás z to­ho­to smr­telného ne­bez­pečí vy­svo­bo­dil a ještě vy­svo­bodí. Má­me v něm na­dě­ji, že nás i na­dále bude vy­svo­bo­zovat, 11 když nám i vy bu­dete spo­lečně po­máhat svý­mi mod­lit­ba­mi. Mno­zí pak bu­dou moci dě­kovat Bohu za ten dar, který nám byl udělen díky mod­lit­bám to­lika li­dí. V něm je „ano“12 Naší chlou­bou je svě­de­ctví naše­ho svědo­mí, že jsme na světě a zvláště u vás ži­li v ryzosti a upřím­nosti Boží, ne v těles­né moud­rosti, ale v Boží mi­losti. 13 Ne­píše­me vám pře­ce nic než to, co č­tete a če­mu ro­zumí­te. Doufám, že jednou po­ro­zumí­te doko­nale 14 (tak jako nám za­tím ro­zumí­te zčásti), že v den Pá­na Ježíše bu­de­me vaší chlou­bou právě tak jako vy naší. 15 V této jisto­tě jsem k vám už dříve chtěl při­jít, abys­te při­ja­li další mi­lost. 16 Přes vás jsem chtěl jít do Ma­kedo­nie a z Ma­kedo­nie se zase vrá­tit k vám, abys­te mě vy­pravi­li do Jud­s­ka. 17 Mys­lí­te, že jsem to roz­hodnutí ne­mys­lel vážně? Nebo že se roz­ho­du­ji těles­ně, takže říkám „ano, ano“ a zároveň „ne, ne“? 18 Ja­kože je Bůh prav­do­mluvný, naše řeč k vám ne­by­la „ano a ne“. 19 Boží Syn Ježíš Kri­stus, kterého jsme u vás já, Silvanus a Ti­mo­te­us zvěstova­li, pře­ce ne­byl „ano a ne“. V něm bylo a je pou­ze „ano“! 20 V něm je „ano“ ke všem Božím za­s­líbením a skrze něj zní naše „a­men“ ke slávě Boží. 21 Ten, kdo nás spo­lu s vá­mi utvrzuje v Kri­stu a kdo nás po­mazal, je Bůh, 22 který nás také označil svou pečetí a dal nám do srd­cí Du­cha jako záru­ku. Odložená návštěva23 Bůh je mi svě­dek – na mou duši, že jsem do Ko­rin­tu ještě ne­přišel jen z ohle­du k vám. 24 Ne­chce­me panovat nad vaší vírou, ale po­máhat vaší ra­dosti; ve víře pře­ce pevně sto­jí­te.