Bible21 › 1. Letopisů › 17

1. Letopisů

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20
• 21
• 22
• 23
• 24
• 25
• 26
• 27
• 28
• 29

Boží smlouva s Davidem1 Jednou, když už se za­byd­lel ve svém do­mě, ře­kl David pro­roku Nátanovi: „­Podívej se, já byd­lím v ced­rovém paláci, a Truh­la Hos­po­di­novy smlou­vy zůstává pod plachtami.“ 2 „Udě­lej vše, co máš na srdci,“ od­po­věděl mu Nátan. „Bůh je s tebou.“ 3 Té noci ale Nátan do­stal Boží slovo: 4 „Jdi a řekni mé­mu služebníku Davi­dovi: ‚Tak praví Hos­po­din – Ty mi ne­po­stavíš dům, kde bych byd­lel. 5 Ode dne, kdy jsem vy­ve­dl Iz­rael, až dodnes jsem pře­ce ne­byd­lel v do­mě, ale putoval jsem s Příbytkem z jedno­ho stanoviště na druhé. 6 Po ce­lou tu dobu jsem se stěhoval, kamko­li šli všich­ni synové Iz­rae­le. Ře­kl jsem snad někdy něk­teré­mu iz­rael­ské­mu soud­ci, je­muž jsem přikázal pást můj lid: Pro­č jste mi ne­po­stavi­li ced­rový dům?‘ 7 Řekni mé­mu služebníku Davi­dovi: ‚Tak praví Hos­po­din zástupů – Já jsem tě vzal z pas­t­vin, od ov­cí, abys vedl můj lid Iz­rael. 8 Byl jsem s te­bou všu­de, kam ses vy­dal, a všech­ny tvé ne­přá­te­le jsem před te­bou vy­hla­dil. Pro­slavím tvé jméno jako jméno jedno­ho z nej­větších mužů na ze­mi. 9 I své­mu lidu Iz­rae­li za­jis­tím místo a za­sadím jej tak, aby byd­lel doma a nikdo ho ne­rušil. Už ho ne­bu­dou utlačovat zlo­synové jako dříve, 10 za dnů, kdy jsem nad svým iz­rael­ským li­dem us­tanovil soud­ce. Všech­ny tvé ne­přá­te­le pokořím. Oznamuji ti, že Hos­po­din po­staví dům to­bě. 11 Až se na­plní tvé dny a ode­jdeš ke svým předkům, pozdvih­nu tvého po­tomka, jedno­ho z tvých synů, a jeho králov­ství upevním. 12 To on mi po­staví dům a já navěky upevním jeho trůn. 13 Já mu budu ot­cem a on mi bude synem. Svou las­kavost od něj ne­od­vrátím, jako jsem ji od­vrá­til od tvého před­chůd­ce. 14 Us­tanovím ho ve svém do­mě a ve svém králov­ství navěky, jeho trůn se navěky nepohne.‘“ 15 Přes­ně tě­mi­to slovy, přes­ně pod­le to­ho­to vi­dění pro­mlu­vil Nátan k Davi­dovi. 16 Král David pak přišel, po­sa­dil se před Hos­po­di­nem a řekl: „Kdo jsem já, Hos­po­di­ne Bože, a co je můj dům, žes mě dove­dl až sem? 17 A i to se ti zdálo málo, Bože, takže jsi domu svého služebníka přis­lí­bil bu­dou­cnost! Po­hlé­dl jsi na mě, Hos­po­di­ne Bože, jako kdybych byl někdo vznešený. 18 Co k tomu David ještě může do­dat, když jsi svého služebníka za­hrnul ta­kovou ctí? Ty pře­ce znáš svého služebníka, 19 Hos­po­di­ne! Pro dob­ro svého služebníka a pod­le svého srd­ce jsi pro­jevil svou velko­ry­sost, když jsi zjevil všech­ny tyto velko­lepé věci. 20 Hos­po­di­ne, nikdo není jako ty a není Boha kro­mě te­be, jak jsme vž­dy na vlastní uši slyše­li. 21 A kdo je jako tvůj lid Iz­rael, je­diný národ na ze­mi, který si Bůh přišel vy­kou­pit jako svůj lid! Zís­kal sis jméno ve­liký­mi a ohrom­ný­mi divy, když jsi vy­pu­dil náro­dy před svým li­dem, který sis vy­kou­pil z Egyp­ta! 22 Svůj lid Iz­rael jsi navěky uči­nil svým li­dem a ty, Hos­po­di­ne, jsi je­jich Bůh. 23 Nuže, Hos­po­di­ne, kéž se navěky po­tvrdí slovo, které jsi dal své­mu služební­kovi a jeho do­mu. Učiň, jak jsi ře­kl; 24 kéž se to po­tvrdí a tvé jméno se navěky pro­slaví! Kéž se říká: ‚Hos­po­din zástupů, Bůh Iz­rae­le, je Iz­rae­li Bohem.‘ Kéž je dům Davi­da, tvého služebníka, před te­bou upevněn! 25 Bože můj, ty jsi své­mu služebníku pro­zra­dil, že mu zbu­duješ dům. To pro­to tvůj služebník nale­zl od­vahu mod­lit se před te­bou. 26 Ano, Hos­po­di­ne, ty sám jsi Bůh a ty jsi své­mu služebníku za­s­lí­bil toto dob­ro­diní. 27 Za­lí­bi­lo se ti požeh­nat domu svého služebníka, aby před te­bou trval navěky. Díky tvé­mu požeh­nání, Hos­po­di­ne, bude navěky požehnán!“