Bible21 › 1. Korintským › 14

1. Korintským

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• 9
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16

Jazyky a proroctví1 Násle­duj­te lás­ku, hor­lete po du­chovních da­rech, nej­více však, abys­te pro­ro­kova­li. 2 Kdo mluví v jazycích, ne­mluví to­tiž k li­dem, ale k Bo­hu. Je pu­zen Du­chem, ale nikdo mu ne­ro­zumí; co říká, zůstává tajem­stvím. 3 Ten, kdo pro­ro­kuje, však mluví k li­dem, aby je po­sí­lil, po­vzbu­dil a po­těšil. 4 Kdo mluví v jazycích, po­si­lu­je sám se­be, ale kdo pro­ro­kuje, po­si­lu­je církev. 5 Chtěl bych, abys­te všich­ni mlu­vi­li v jazycích, ale ještě více, abys­te pro­ro­kova­li. Pro­ro­ctví je to­tiž cennější než mlu­vení v jazycích, ledaže by je někdo vy­kládal pro po­sílení církve. 6 Co kdybych k vám, bratři, přišel a mlu­vil v jazycích? K če­mu vám bu­du, pokud vám neřeknu nějaké zje­vení, po­znání, pro­ro­ctví či učení? 7 Podobné je to s neživý­mi hu­dební­mi nástro­ji, jako je flét­na nebo ly­ra: pokud ne­vy­dají jasné tó­ny, jak má kdo po­znat, co se hraje? 8 A pokud polnice vy­dá ne­zřetelný zvuk, kdo se bude chys­tat do bo­je? 9 Stejné je to s vá­mi: ne­vy­dá-li váš jazyk sro­zu­mi­telné slovo, jak má kdo po­znat, co se říká? Vž­dyť bu­dete mlu­vit do vět­ru! 10 Na světě je ko­ne­ckon­ců to­lik různých řečí a žádná z nich není beze smys­lu. 11 Mluví-li však někdo řečí, které ne­ro­zumím, zůstane­me je­den druhé­mu cizin­cem. 12 Stejné je to s vá­mi. Když jste tedy tak hor­liví po du­chovních da­rech, snaž­te se v nich vy­růst pro po­sílení církve. 13 Kdo mluví v jazycích, ať se pro­to mod­lí, aby je mohl vy­kládat. 14 Když se to­tiž mod­lím v jazycích, mod­lí se můj duch, ale má mysl za­hálí. 15 Co s tím? Ano, budu se mod­lit du­chem, ale budu se mod­lit i mys­lí. Budu zpívat du­chem, ale budu zpívat i mys­lí. 16 Kdybys to­tiž dob­rořečil jen du­chem a byl by příto­men někdo ne­za­svěcený, jak řekne „A­men“ ke tvé­mu díkůčinění, když ne­ví, co říkáš? 17 Dě­kuješ sice krásně, ale druhým to ne­po­máhá. 18 Dě­ku­ji Bo­hu, že mluvím v jazycích více než vy všich­ni; 19 v církvi bych ale pro poučení druhých radě­ji pro­mlu­vil pět slov sro­zu­mi­telně než tisíce slov v jazycích. 20 Bratři, přestaň­te mys­let jako malé dě­ti. Pokud jde o zlo, buď­te jako ne­mluvňa­ta, myšlením však buď­te do­spělí. 21 V Zákoně je psáno: „Cizími jazyky, cizí­mi rtyk to­muto lidu promluvím, ani tak mě však neposlechnou,“ praví Hos­po­din. 22 Jazyky tedy nejsou zna­mením pro věřící, ale pro ne­věřící; pro­ro­ctví naopak není pro ne­věřící, ale pro věřící. 23 Co kdy­by na spo­lečném shro­máždění církve všich­ni mlu­vi­li v jazycích? Když tam při­jdou ne­za­svěcení nebo ne­věřící, neřeknou snad, že blouzní­te? 24 Když ale bu­dou všich­ni pro­ro­kovat a při­jde někdo ne­věřící nebo ne­za­svěcený, bude tím vším přesvědčován a usvědčován. 25 Až vy­jde naje­vo, co skrývá v srd­ci, padne na ko­le­na, pokloní se Bohu a vy­zná: „Oprav­du, Bůh je mezi vámi!“ Pořádek při shromáždění26 Co s tím, bratři? Když se schází­te, každý něco přináší – někdo píseň, někdo vy­učování, někdo zje­vení, někdo jazyk a někdo výklad. Ať se to všech­no děje k vzájemné­mu po­sílení. 27 Chce-li někdo mlu­vit v jazycích, ať mluví po­stupně dva nebo nej­výše tři a někdo ať vy­kládá; 28 když tam ale ne­bu­de, kdo by to vy­kládal, pak ať ve shro­máždění mlčí a mluví jen pro sebe a pro Bo­ha. 29 Pro­ro­ci ať mluví dva nebo tři a ostatní ať to roz­su­zují. 30 Do­stane-li zje­vení někdo jiný z přítomných, pak ať ten první mlčí. 31 Můžete pře­ce je­den po druhém pro­ro­kovat všich­ni, aby se všem do­stalo poučení a po­vzbu­zení. 32 Pro­ro­ci mo­hou své pu­zení ovládat; 33 Bůh pře­ce není Bo­hem zmatku, ale poko­je – tak je tomu všu­de, kde se shro­mažďují svatí. 34 (Vaše že­ny ať při shro­mážděních zůstávají tiše. Ne­mají po­vídat, ale být po­s­lušné, jak ostatně říká i Zákon. 35 Když jim něco není jasné, ať se ptají doma svých manže­lů. Je to pře­ce ostuda, když že­na při shro­máždění po­vídá.) 36 Vy­šlo snad Boží slovo od vás? Do­razi­lo snad jen k vám? 37 Kdo si mys­lí, že je pro­rok nebo du­chovní, měl by po­znat, že to, co vám píšu, je Pánovo přikázání. 38 Kdo to ne­u­znává, ne­bu­de uznán. 39 Nuže, bratři mo­ji, hor­lete po pro­ro­ctví a ne­braň­te mlu­vit v jazycích. 40 Ve všem ať panuje slušnost a pořá­dek.