Bible21 › 1. Jan › 3

1. Jan

• 1
• 2
• 3
• 4
• 5

Boží děti1 Po­hleď­te, ja­kou lás­kou nás Otec za­hrnul: smí­me se na­zývat Boží­mi dět­mi – a také jimi jsme! Pro­to nás svět ne­zná, že ne­po­znal je­ho. 2 Mi­lovaní, teď jsme Boží dě­ti, ale ještě se ne­u­kázalo, co bu­de­me. Ví­me však, že až se ukáže, bu­de­me podobní je­mu, ne­boť ho uvi­dí­me tak, jak je. 3 Každý, kdo k ně­mu upíná tuto na­dě­ji, usi­lu­je být čis­tý, jako je čis­tý on. 4 Každý, kdo páchá hřích, páchá zločin, vž­dyť hřích je zločin! 5 Ví­te, že on se ukázal, aby naše hří­chy sňal, a v něm žádný hřích není. 6 Kdo v něm zůstává, tedy ne­hřeší, ale kdo hřeší, ten ho ne­vi­děl ani ne­po­znal. 7 Nenech­te se nikým okla­mat, drazí. Kdo ži­je sprave­dlivě, je sprave­dlivý, jako je sprave­dlivý on. 8 Kdo páchá hřích, je z ďáb­la, ne­boť ďábel od počátku hřeší. Pro­to se ukázal Boží Syn, aby zrušil skutky ďáb­la. 9 Kdo se na­ro­dil z Bo­ha, ne­páchá hřích, ne­boť v něm zůstává Boží símě; nemůže hřešit, pro­tože se na­ro­dil z Bo­ha. 10 Pod­le toho se po­znají dě­ti Boží a dě­ti ďáb­la: kdo neži­je sprave­dlivě a ne­mi­lu­je svého bra­t­ra, není z Bo­ha. Milujme jedni druhé11 To je to po­sel­ství, které jste slyše­li od počátku: Mi­lu­j­me jedni druhé. 12 Ne jako Ka­in, který patřil tomu Zlé­mu a za­vraž­dil svého bra­t­ra. A pro­č ho za­vraž­dil? Pro­tože jeho skutky byly zlé, ale skutky jeho bra­t­ra sprave­dlivé. 13 Ne­div­te se, bratři, pokud vás svět nenávi­dí. 14 My ví­me, že jsme přeš­li ze smrti do živo­ta, pro­tože mi­lu­je­me své bra­t­ry. Kdo ne­mi­lu­je, zůstává ve smrti. 15 Kdo nenávi­dí bra­t­ra, je vrah; a ví­te, že žádný vrah v sobě nemá věčný život. 16 Tak­to jsme po­zna­li, co je lás­ka, že on za nás po­ložil svůj život. I my tedy mu­sí­me pokládat život za bra­t­ry. 17 Když si někdo ži­je dobře a vi­dí svého bra­t­ra v nou­zi, ale ode­pře mu mi­lo­sr­den­ství, jak v sobě může mít Boží lás­ku? 18 Ne­mi­lu­j­me pouhý­mi slovy, drazí, ale oprav­dový­mi skutky. 19 Tak­to po­zná­me, že patří­me prav­dě, a ujis­tí­me své srd­ce před ním. 20 Kdy­by nás od­su­zovalo naše vlastní srd­ce, co teprve Bůh, který je větší než naše srd­ce a ví všech­no! 21 Mi­lovaní, jest­liže nás srd­ce ne­od­su­zuje, má­me k Bohu smělou důvě­ru 22 a při­jímá­me od něj vše, oč pro­sí­me, ne­boť do­držuje­me jeho přikázání a dělá­me, co se mu líbí. 23 A to je to jeho přikázání: abychom věři­li jménu jeho Syna Ježíše Krista a mi­lova­li jedni druhé, jak nám přikázal. 24 Kdo do­držuje jeho přikázání, zůstává v něm a on zas v něm. A jak může­me vědět, že v nás zůstává? Pod­le Du­cha, kterého nám dal.